Premiér Sobotka navrhuje, aby vzhledem k tomu, že zpravodajské služby budou muset dostat větší pravomoci, byla zvýšena i jejich kontrola. Měla by na ně nyní dohlížet i pětičlenná skupina nezávislých osob z řad soudců. Ti by směli vstupovat i do živých svazků. Zdá se, že se u nás bude do budoucna čím dál tím víc prosazovat staré bolševické heslo „důvěřuj, ale prověřuj“. Oblasti předem podezřelé (politika, zpravodajské služby) se zajistí důkladnými kontrolními mechanismy, aby nemohly dělat vůbec nic. Bude to zdaleka nejnebezpečnější, jejich práci za ně vyřídí prostí občané, kteří nekradou a makají: což logicky směřuje k tomu, aby funkci politiky i tajných služeb, a nakonec i všechny ostatní funkce státu přejal demokratickou a legitimní cestou (lidovým hlasováním ap.) dejme tomu Agrofert. Měl by to jednodušší: je to soukromý podnik a nikdo by mu do toho nemohl kecat. Pokud jde o opravdové bezpečnostní experty, je jich na světové scéně v současné době dost nevytížených: např. Julian Assange. Otázka je jen, jak ho dopravit z ekvádorského velvyslanectví v Londýně do Česka. Zásadní problém je v podstatě jen jeden: funkční demokratická politika může být postavena jen na důvěře. Na důvěře k lidem, k bližním. Důvěra a demokracie jsou dvě strany téže mince. Kde schází důvěra, je konec s demokracií, bují autokracie, oligarchie, byrokracie a buranokracie. A to vše lze řídit jako firmu.

Antonín Rašek uvádí v Právu (článek zjevně patří do ruského koutku) jako příklad smysluplné spolupráce světových mocností (model „Kdyby všichni chlapi světa“) operace proti somálským pirátům, na nichž se podíleli „námořníci západních zemí i Číny a Ruska“. Vysvětlení tak široké účasti a úspěchu je jednoduché, rozlišovat mezi Západem, Čínou a Ruskem bylo hluboko pod prahem rozlišovacích schopností somálských pirátů, což se jim stalo osudným. Imigrační vlna z Afriky a Blízkého východu do Evropy naopak znamená destabilizaci a oslabení Západu a hraje Rusku i Číně do karet: Rusku víc, protože jako obvykle doufá, že mu imigranti nakonec vybojují dominantní postavení ve světě, které si samo vydobýt nedovede ani prací, a naštěstí ani brutální vojenskou silou.

O problému imigrace se tamtéž rozepsal předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. K jeho článku jen pár poznámek: „Můžeme u nás v rámci našich možností přijmout pár stovek utečenců (krásné negramotně utvořené bolševické slovo; tak se za totáče říkalo emigrantům; utečenec je někdo, kdo byl utečen, podobně jako zmocněnec je někdo, kdo byl zmocněn, bd). Nebo můžeme zkusit zabouchnout před nimi dveře. Fakticky to ale vyjde bohužel téměř nastejno.“ Řekl bych, že pan předseda se mýlí, v druhém případě budeme tak trochu za svině. „Musíme se daleko více angažovat ve snahách obnovit stabilitu a právní řád v Sýrii, Iráku, Libyi a dalších zemích rozvrácených občanskými válkami, z nichž těží islámští radikálové.“ Zlatá slova, jenže to bude nutné dělat mocenskou politikou, poslat tam vojáky, dostat se do ostrého konfliktu s Ruskem, riskovat vnitřní rozbroje v rámci EU a NATO, mít problémy s veřejným míněním doma i ve světě atp. atp. Tedy vše to, z čeho jsme se (tedy hlavně Obamova reprezentace v USA a evropská Unie) chtěli vyvléknout a taky se vyvlékali, čímž malér uzrál do podoby, jakou má dnes. Bude to docela fuška a jsem zvědav, jak k tomu KDU-ČSL ze svých skrovných sil a svým malinkým dílem přispěje. „Kvóty míří pouze k tomu, že místo abychom zachránili ostatní, potopili bychom svou vlastní malou bárku.“ Omyl, kvóty mířily k tomu, abychom ve chvíli velké nouzi nalezli dost slušnosti, že trošku odlehčíme, pomůžeme těm spojencům v EU, kteří jsou nejvíc ohroženi, protože bez elementární solidarity půjde pod vodu celý pyšný koráb EU (a NATO), k němuž je naše malá bárka napevno připoutána, a my tedy taky. Pokud se ovšem nechceme sami včas odpoutat a osvobodit se – znovu do Ruska. Jednou nám to nestačilo? Pak je ovšem možné odpoutat se a být ve suverénní. Jistě, taky je možné zvednout obě nohy najednou od země a plout vzduchem jako luftbalón. Tvrdá zkušenost ovšem praví, že v tom případě člověk spadne na zadnici.

V Babišově MfD informují o tom, že „za dva dny zažije metropole pravděpodobné největší oslavy ve své novodobé historii: husovské slavnosti 2015“. S tím nemohu souhlasit, vojenské přehlídky na 9. května za stalinismu byly patrně ještě o fous mohutnější. Ráz oslav je ovšem spíše mírový: „prostory Karolina v blízkosti Ovocného trhu se v pondělí promění ve středověké tržiště s programem pro děti. Ty se mohou těšit na loutkové divadlo, šermířské vystoupení, ukázky řemesel i soutěže… Přímo na Staroměstském náměstí bude stát hlavní pódium celé akce, kde program začíná v neděli vpodvečer… O svátečním pondělí tu například vystoupí skupina Hradišťan, Spirituál kvintet, Tata Bojs, ale také Ústřední hudba Armády České republiky“ – bude hrát taky „S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde ruku v ruce vpřed“?

V pátečních Babišových Lidových novinách píší Martin Zvěřina a Josef Mlejnek jr. o problémech s uprchlíky a o čtvrteční demonstraci antiislamistů. Shodně se kriticky vyjadřují k hysterii ohledně imigrantů a Islámského státu, což je jistě velmi na místě. Jenže publicistika v Babišově hájemství má své vymezené hřiště. Pan Mlejnek mluví o tom, že údajný chalífa Islámského státu Bagdádí bude spíše Radkem Johnem toho útvaru než jeho Vítem Bártou – proč ne spíše Martinem Komárkem nebo Martinem Stropnickým než Andrejem Babišem? Inu proto, že to nejde. Taky pan Zvěřina přirovnává protiislámskou demonstraci k mítinku Holešovské výzvy v dubnu 2013. Je ovšem zjevné, že hysterie, která provází nynější zrod protiislámského a protiimigrantského hnutí, je velmi podobná hysterii protikorupčního hnutí, které zrodilo Andreje Babiše, obyčejného člověka, co maká a nekrade. Analogie je plodná a živá (kdo se ještě dnes pamatuje na Holešovskou výzvu! Je aktuální jako třetihory), ale připomínejte ji v babišovinách! Tímto způsobem si babišovské prostředí vychovává své novináře a publicisty. Během proměn doby od listopadu 1989 až do velké protikorupční revoluce a následné normalizace u nás vzniká sorta mimořádně odolného, otužilého mediálního pracovníka, který všechno snese, všemu se přizpůsobí a je schopný si zachovat životnost i v extrémních podmínkách. V procesu otužování české žurnalistiky a publicistiky se pojí mičurinské šlechtitelské úsilí mediálních manažerů i náhlé změny politického klimatu, takže nakonec vznikne nová forma mediálního života podobná bakteriím, které k životu nepotřebují kyslík. A taky noviny, které až tak nepotřebují čtenáře – ale to vlastně žádné novum není, něco podobného jsme tu měli v minulosti poměrně nedávné déle než čtyřicet let a svět se kvůli tomu nezbořil. Nejdále pokročili v Mladé frontě Dnes (krásnými exempláři této vyšlechtěné, odolné novinářské fauny jsou např. Milan Vodička, Teodor Marjanovič nebo Luděk Navara). Skoro bych ale řekl, že než přežít bez většího odporu takový nápor darwinovského přirozeného výběru a obstát v soutěži, kdo se lépe přizpůsobí změněným podmínkám, aniž by to na něm bylo nápadně moc vidět, je lepší prostě vyhynout.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.