To, co se teď s ODS a v ODS děje, se dalo předpokládat: za prvé, po víceméně vynuceném odstoupení Václava Klause se jeho nástupce pokusil, byť dosti nesměle, od svého předchůdce emancipovat (nic jiného mu ostatně nezbývalo, musel by to na jeho místě udělat každý, kdo by nechtěl v politice fungovat jako úplný šašek, což platí pro každého nového předsedu každé strany, který střídá silnou osobnost). A za druhé, dlouhodobé vratké postavení vlády povzbuzuje pochopitelně v nejsilnější vládní straně odstředivé tendence.

Postupně se tedy vytvořily zárodky „protitopolánkovské“ vnitřní opozice. Především poslanec Tlustý, prakticky odstavený z vedení strany na práh politického bezvýznamna – jeho vzpoura je tedy svým způsobem pochopitelná. Podařilo se mu získat mezi poslanci zvolenými za ODS pár více či méně oddaných přívrženců. Pak někdejší stranická dvojka, Pavel Bém, na rozdíl od Topolánka „milovaný syn“ Václava Klause. Je přirozené, že druhým místem ve straně se obvykle ambice stranické dvojky nevyčerpávají a její tlak je o to silnější, oč méně je vedení strany konsolidované. A v neposlední řadě demiurg a donedávna ještě čestný předseda, jenž se snaží udržet si silný vliv na politiku strany i poté, co opustil nejvyšší stranickou funkci. Je to rovněž pochopitelné a do ruky mu hraje to, že se nové vedení od něho nedokázalo včas a dostatečně rozhodně emancipovat.

Významné je, že jde o lidi spřízněné volbou. Béma a Tlustého, nikoli Topolánka si Klaus vyvolil. (Demokratické principy volby jej v případě nového stranického předsedy tak říkajíc zradily.)

Podstatná věc je samozřejmě ideová soudržnost uskupení a osobnost lídra, který ji svou osobní autoritou zaručuje. Lídr má situaci komplikovanou tím, že se vzhledem ke své státní funkci nemůže angažovat přímo, nýbrž z pozadí (obávám se ovšem, že to Klausovi při jeho schopnosti intrikovat spíš vyhovuje).

Tito lidé se dostali do velmi výhodné situace po drtivé porážce strany ve volbách do krajských samospráv a do Senátu. Jediný, kdo jakž takž uspěl, byla Praha, oblast pod kontrolou Pavla Béma. Přesto se na následném kongresu strany nedokázali vůbec prosadit a utrpěli podobně potupnou porážku jako předtím celá strana ve volbách. Klause to přimělo k tomu, aby se s Topolánkovou ODS formálně rozešel.

Záhy se ukázalo, že Topolánkovo vítězství na kongresu bylo spíše virtuální. Kontrola nad stranickým aparátem je jistě důležitá věc, ale na prekérním postavení ODS na politické scéně se toho moc nezměnilo. Tlustý ještě posílil svou pozici v PS (přitáhl další poslance), vlastní frakci v poslaneckém klubu vytváří i Bémova Praha, a Klaus si rezignací na funkci čestného předsedy ODS vlastně jen uvolnil ruce k tomu, aby mohl svého nástupce pořádně přiškrtit. Pokud jde o nástroje k prosazování každodenní politiky, je na tom tedy Topolánek spíš hůř než před kongresem. Poslední hlasování v Poslanecké sněmovně ukázala, jak dalece opozice posílila a jak se sjednocuje. Navíc se pod Klausovými ochrannými křídly zrodila nová „autentická“ strana, která se vrací ke klausovským kořenům. Velkou díru do světa nejspíš neudělá a její iniciátoři s tím asi ani nepočítají, ale jako dočasný instrument proti nynějšímu vedení strany může posloužit znamenitě.

V této skoro zoufalé situaci jsou s podivem dvě věci:

Za prvé, preference ODS přestaly klesat, zastavily se nebo trochu vzpamatovaly. Preference ČSSD, jejího hlavního soupeře, v poslední době klesly. Nejde zatím o nic dramatického. Vysvětlení může být víc: české předsednictví EU, které dodává ODS a premiérovi jakousi vážnost, únava veřejnosti z agresivní a sprosté permanentní volební kampaně, kterou vede proti ODS Paroubek a spol., a konečně jistá houževnatost, kterou Topolánkovi nikdo neupře a kterou je obtížné chápat jinak než jako politickou ctnost.

A za druhé, vládní tým je poměrně konsolidovaný.Jistě, pojí je dohromady mocenské zájmy, a za svou jednotnost platí rozkladem uvnitř vládních stran. Ten, kdo je schopen nezaujatého pohledu, však těžko popře, že se Topolánkovi podařilo dát dohromady poměrně schopný tým, jehož páteří jsou lidé tak rozdílní jako Kalousek, Nečas, Schwarzenberg. Jeho možnosti jsou ovšem limitovány slabou podporou v PS.

I v této souvislosti je zjevné, že protitopolánkovská opozice má výrazně destruktivní povahu. Na prapor si dala boj proti Lisabonské smlouvě (a Klaus bojuje i proti ideologii globálního oteplování). Probuzený ruský imperialismus a islámský radikalismus jsou pro Václava Klause jen papíroví tygři. A její úspěch je nyní už bez pádu Topolánkovy vlády nepředstavitelný.

K tomu budou potřebovat spolupráci a koordinaci činnosti s Paroubkem (jsem přesvědčen, že první kroky už byly učiněny). V této spolupráci je Paroubek zcela zjevně tím, kdo tahá za delší konec. Pád vlády posílí především jeho.

Je také poněkud zvláštní, že vnitřní opozice v ODS sice prokazuje nedostatek loajality k Topolánkovu vedení a k vládě (to jen konstatuji, člověk nemusí být loajální za každou cenu, porušení loajality musí jen být nějak zdůvodněno, legitimováno), ale zároveň od Topolánka předpokládá, že v případě svého neúspěchu projeví tolik loajality, aby se v tichosti stáhnul a přenechal jim volné pole. Je to klasický příklad toho, jak jistá míra nestydatosti zbavuje jednající realismu.

Výsledkem těchto aktivit nemůže být nic jiného než hluboký rozvrat nejsilnější české občanské strany. Zbudou dvě silné „socialistické“ (přesněji řečeno jedna postkomunistická, druhá komunistická) a pak nějaké smetí. Pokud bude nadále existovat i „obrozená“ ODS, která se rozpomenula na své klausovské kořeny, bude jen bezmocným přívěskem Paroubkovy ČSSD.

Oč tedy vlastně těm lidem jde?

22. února 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.