Že předvolební kampaň je dosti nelítostný boj, nemusím po letošním jaře a létě jistě nijak zvlášť zdůrazňovat. Je přirozené, zejména tam, kde jako v senátních volbách jde v první řadě o střetnutí mezi osobami (nikoli mezi stranami), že se kandidát snaží všemi silami voličům dokázat, proč je lepší než jeho protivník, a že na něm nenechá niť suchou. Naproti tomu zejména po letošním jaře a létě je třeba zdůraznit, že v zaostalých západních zemích panují i v těchto věcech jisté skrupule. Česká politika se už od listopadu dílem plánovitě, dílem podvědomě pokouší bořit zkostnatělé zvyklosti buržoazní demokracie. Velmi pěkným příkladem inovace je předvolební letáček – rozhovor senátního kandidáta za ODS (a zároveň stále ještě ministra zahraničí) Alexandra Vondry, nadepsaný „Jdu do boje“. V závěru minirozhovoru si pan kandidát vyřizuje účty s jedním ze svých soupeřů, dosavadním senátorem za KDU-ČSL Zdeňkem Bártou.

První výtka zní: „Často jsem slýchal stížnosti, že Zdeněk Bárta pro svůj kraj za těch šest let skoro nic neudělal a že nemá výsledky. Samozřejmě vím o jeho práci v evangelické Diakonii, kde pomáhá potřebným, a před tím se hluboce klaním. Ale to je samo sobě málo, na to nemusí být senátorem.“ Zde je třeba říci, že pan ministr – kandidát Vondra má zcela zcestné představy o Senátu: měl se zeptat svého někdejšího guru Václava Havla, který té instituci vtiskl její poslání: nejde o sbor lobbistů za volební obvody, ale o jakýsi úctyhodný sbor mudrců („osobností“), kteří mají v duchu Pravdy a Lásky napravovat nekvalitní práci omezených partajních intrikánů z Poslanecké sněmovny. Kdo chce dělat něco pro kraje, měl by kandidovat do krajského zastupitelstva. To je ovšem vzato samo o sobě maličkost, kvůli níž by se člověk ani neobtěžoval něco psát.

Daleko křuplavější je druhá námitka. Začíná sugestivní otázkou, po níž následuje jak se patří rázná odpověď. Proto cituji obojí:

„Otázka: Senátor Bárta vyvolal na jaře rozruch, když v Terezíně nepřímo srovnal utrpení židovských vězňů za války a Němců, kteří tam po válce čekali na odsun. Je taková paralela na místě?
Odpověď: Ne. Je absurdní a vůči lidem, kteří Terezínem prošli za války, urážlivá. Nikdy bych nepopíral utrpení, které při odsunu zažili naši bývalí němečtí spoluobčané. Ale srovnávat to s tím, co se v Terezíně dělo za války, může jen lunatik. Zdeněk Bárta tady promluvil hlasem pražské intelektuální kavárny, která občas ztrácí míru a cit pro proporce.“

O případu terezínského proslovu (vlastně krátkého úvodního slova) senátora Bárty u příležitosti otevření Centra sociálních služeb jsme v Událostech psali. Inkriminovaná věta (šlo o jednu větu) zněla: „V tomto městě, v jehož zdech se odehrávalo nevýslovné utrpení příslušníků židovského národa v nacisty zde zřízeném ghetu, ale také stejně nevýslovné utrpení příslušníků německého národa, kteří zde byli po válce koncentrováni před svým vyhnáním ze země, v tomto tragickém městě vzniká česko-německý sociální projekt jako symbol smíření, odpuštění a budoucí spolupráce.“ Cit pro proporce zjevně velí tvrdit, že utrpení českých Němců po válce v terezínském lágru bylo méně nevýslovné než utrpení Židů v terezínském ghettu. Závidím lidem, kteří mají tak jemné rozlišovací schopnosti pro zvěrstva. O to však nejde. Jde o to, že pan Vondra populisticky práskl svého konkurenta u voličstva ve věci, u níž si mohl být jistý, že na sto procent zabere, protože pan senátor hájí názor nonkonformní a menšinový. Přitom měl ovšem možnost pana senátora Bártu kritizovat ve věci, kde jsou jeho názory velmi aktuální a podle mého názoru sporné: pan senátor je totiž velkým odpůrcem amerických základen na území ČR, pan Vondra, pokud vím, naopak jednoznačně pro. Jenomže: lidí, kteří jsou přesvědčeni, že tzv. odsun a to, co se při něm dělo, bylo zvěrstvo a že zamlouvat to poukazem na zvěrstva německá (teorie příčiny a následku) je nestoudnost, je u nás asi pět procent. Lidí, kteří jsou jednoznačně pro výstavbu americké základny, je u nás taky pět procent. Pan Vondra měl vynikající příležitost přesvědčit své voliče na litoměřicku o prospěšnosti základny a pak se za její zřízení bít v Senátu jako lev. To je cesta úzká a trnitá. Cesta široká a dlážděná je označit senátora Bártu („nepřímo“ ovšem) za tupitele židovských obětí Terezína a kavárenského povaleče. Pan Vondra si vybral tak, jak si vybral, a nepochybně si za to plně zaslouží bobříka vyčůranosti za měsíc říjen 2006, kterého mu tímto udělujeme – samozřejmě s gratulací a tentokrát i s lehkým nutkáním zvracet.

13. října 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.