Následující řádky by mohly mít podtitul „hezký příklad opravdového přátelství v politice“. Dal ho nepochybně zcela spontánně, tj. neúmyslně, Karel Schwarzenberg ve velkém rozhovoru, který poskytl tuto sobotu Lidovým novinám. Svědectví s týká jeho přátelských citů k ministru obrany a místopředsedovi ODS Alexandru Vondrovi. Podáváme zde pro čtenáře, kteří nemají trpělivost rozhovor číst celý, jakýsi komentovaný bedekr. Rozhovor pořídil Daniel Kaiser, známý svou tendenční zlomyslností, mám ovšem podezření hraničící s jistotou, že obviňovat ho z ní tentokrát by nebylo vůbec spravedlivé.

Předem je třeba podotknout, aniž bych chtěl zlehčovat city pana Schwarzenberga, že celý rozhovor je prodchnut nevysloveným ministrovým vyznáním „Amicus Vondra, sed magis amicus Kalousek“ – třeba už jen v tom, jak tlumočí stranickou linii ve „Vondrově případě“: „Je to … problém občanských demokratů, nikoli náš, ať si to vyřeší ODS.“

Jinak ovšem ministr projevuje dobromyslnost vpravdě aristokratickou: „Já jsem se minulý týden pokusil Sašu (Vondru, bd) vytáhnout z bryndy, já jsem přemluvil jak vévéčka, tak Kalouska, že když takto pokorně Saša vystoupí před parlamentem, že tu věc spláchneme, že ji skončíme (jak z dalšího vyplyne, šlo spíše o to, jak spláchnout „Sašu“, bd)… Saša to bohužel sám naprosto zkazil, no tak co mám dělat?“

Následuje rána z milosti příteli, odpověď na do soboty otevřenou otázku, v jaké míře se Schwarzenberg na formulaci Vondrovy omluvy podílel: Saša „řekl něco jiného, než na čem jsme se dohodli… on si to asi přes noc rozmyslel a došel k jinému závěru, než co jsem mu radil. Ale myslím, že to bylo špatné rozhodnutí.“

Následuje pasus, který hloupého čtenáře zase nechtěně poučuje o dialektické povaze moderní diplomacie. Za prvé, „nešlo o to, že bychom spolu dohodli text a on se potom od něj odchýlil. Já mu nemám co diktovat“. Svatá pravda, tedy neměl by mu co diktovat, kdyby na to „Saša“ a ODS nebyli přistoupili. A za druhé: „já jsem mu předem řekl, co tam musí být, jak obsahem, tak formou. A pak ta řeč byla o něčem jiném.“ Zdůrazňuji, že o schizofrenii tu může mluvit jen hlupák.

Následuje důležité upřesnění ohledně povahy toho, co měl Saša pronést. „Nedohodli jsme se, že padne slovo omluva, ale že obsah bude omluva. Pokora. A přiznání chyby.“ Saša měl hned o počátku přiznat chybu, a on, kluk vyčůraná, mlel něco o kampani proti sobě. Zde je malý problém, o kampaň v pravém slova smyslu taky šlo, otázka není, zda ano či ne, jen to, zda má kampaň nějaký věcný základ, který by ji jaksi legitimoval. Není to úplně jasné. A následuje vrcholná formulace: „Politická zodpovědnost neznamená, jak je česká představa, slavnostně prohlásit, ´přebírám politickou zodpovědnost´… Politická zodpovědnost přece znamená, že z toho taky musím vyvodit politickou konsekvenci.“ Jak vidno, přítel Schwarzenberg se rozhodl, že příteli Vondrovi poslouží účastí na jeho tak říkajíc asistované politické sebevraždě. Sašovi nakonec nevydržely nervy, v roli sebevraha selhal a tak ho přítel Schwarzenbweerg musel (zase jen politicky) zaříznout jako slepici (viz výše). Celá akce je přiblížena prostému čtenáři výrazivem srozumitelným poddanému lidu („hovno měl pod kontrolou“).

Akce Vondra je, jak ministr Schwarzenberg dokazuje, přesvědčivě morálně zdůvodněna: „Od začátku této vlády chodil Saša a tvrdil novinářům i mně i jiným, že za veškerou korupcí na obraně stojí Háva s Kalouskem.“ Takže jaký div, že mu Kalousek oplatil stejnou mincí, jen úspěšněji.

A předseda TOP09 uzavírá: „Já mu neříkal, že má odstoupit. Já mu naopak pomohl.“ Jistě, „politická konsekvence“ je daleko hezčí výraz než třeba „koukej vypadnout“. A následuje přítelův epitaf: „Považuji ho za jednoho z nejschopnějších našich politiků vůbec. Bude mi strašně chybět.“ S první částí tohoto dvouvětí sice velmi nesouhlasím, ale mám to jednoduché, já ministra Vondru nepodřízl. Jinak je zjevné, že s Vondrou je konec.

Ministr zahraničí a předseda TOP09 Schwarzenberg, jak se zdá, kráčí, jak pokud jde o lidovou jadrnost výraziva, tak pokud jde o diplomatické umění vyhovět najednou všem, ve stopách svého slavného předchůdce Jana Masaryka (jen doufám, že v Černínském paláci nebydlí, a když, tak v přízemí). A abych tento soud ještě změkčil, připomíná zároveň slavnou českou literární postavu, bohužel zcela plebejskou – viz přiložený obrázek. Nepochybně si tedy naše nejvyšší ocenění, k jehož udělení mu zároveň upřímně blahopřeji, zaslouží.

2. dubna 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.