Především je třeba říci, co má být v následujících řádcích vytčeno před závorku: pokus neonacistů o pochod někdejší židovskou čtvrtí byla nechutná a drzá provokace. Je dobře, že byla zakázána, nemyslím si, že by tím utrpěla naše demokracie. Policie svůj úkol zvládla, k žádným větším střetům či kraválům nedošlo. Počet extremistů poněkud přecenila: nebylo jich nakonec tisíc, ale sotva čtyři sta – totiž těch pravých. Ukázalo se taky, že ti leví jsou přinejmenším stejný problém. Oba tábory jsou proti „establishmentu“ (rozuměj demokracii), ti praví by ho rádi „zpevnili“, ti leví „rozvolnili“. S policií se perou raději ti leví, odpovídá to povaze jejich ideologie. Tedy dva stejní ptáci, jen s jinak vybarvenými brky na ocase. Podstatné je, že bezpečí pražské židovské komunity ani jejich institucí nebylo nakonec porušeno.

Nemohu si pomoci, ale bylo by se to zcela jistě obešlo i bez veřejně činných „osobností“ občanské společnosti, v první řadě politiků, co vycítili příležitost se zviditelnit. Vznikla jakási iluze celonárodní jednoty, která stojí za malý rozbor.

Především těm lidem trochu závidím: to se to dnes demonstruje občanská kuráž, v bezpečí za policejními kordony! Před listopadem tu byla policie od toho, aby demonstranty pokropila, seřezala a dopravila minimálně na čtyři dny za katr.

Za druhé: za Hitlera to prý začalo taky takhle. To jsou nesmyslné řeči. Nacistická ideologie vyrostla z dobových nacionálně-liberálních a socialistických idejí, tím, že je dohnala ad absurdum a deformovala. Byla profesionálně rozpracovaná, takže si toho spousta lidí nevšimla. Hnutí formovala skupina schopných politických manažerů, kteří od počátku mluvili z duše nemalé skupině lidí, na přelomu dvacátých a třicátých let už měli masovou podporu. Disponovali silnými, perfektně zorganizovanými a vycvičenými, aspoň zčásti i vyzbrojenými paravojenskými jednotkami. Jejich dnešní pohrobci nemají nijak přitažlivou ideologii, jejich společenská podpora je nulová, politická váha žádná (což platí i o levých extremistech). A navíc přinejmenším zčásti platí, co řekl novinám jakýsi pražský obchodník: „O ideologii jim nejde. Je jim jedno, jestli se porvou v židovském městě nebo na Spartě.“

Proto je národní jednota, jaká se tu vytvořila, kýčovitá a v podstatě bezcenná. Je to jednota proti nebezpečí, které fakticky neexistuje. Proti něčemu, s čím si bez potíží poradí policie (od toho tu konec konců je). Boj proti minulým a fiktivním nebezpečím je snadný, přitažlivý a škodlivý, protože maskuje bezbrannost a ignoranci vůči nebezpečím přítomným a skutečným. Malý příklad: z drobné zprávy v několika denících jsme se dozvěděli, že iniciativa „Ne základnám“ pořádá 17. listopadu (tedy za týden) demonstraci. Spolupořadatelem jsou policejní odbory. Protestovat se bude nejen proti radarové základně, ale i proti reformě veřejných financí, situaci v policejním sboru a stavu demokracie obecně. Tedy proti „establishmentu“. Odpor k základně sdílí velká většina české společnosti. Antiamerikanismus je něco, na čem se shodnou neonacisté, anarchisté a představitelé „občanské společnosti“. Mohli by se tam tedy sejít mnozí, kteří v sobotu stáli na protivných stranách barikády. Budou tam v hojném počtu i komunisté, kteří včera nebyli vidět. A účastníků bude, jak z povahy věci vyplývá, podstatně víc než čtyři sta nebo tisíc.

Je to demonstrace proti vládě. Zároveň taky, byť i nepřímo, za faktickou spoluvládu socialistů s komunisty, která poznamená stav občanských svobod. Za přesměrování bezpečnostní politiky státu od spojenectví s USA k jakési neutralitě, jež je jen předstupněm ke „spojenectví“ s Ruskem, které už zase dostává imperialistický apetit. A spousta lidí podporuje tuto ideologii nepochybně v dobré víře (ostatně, co si budeme povídat, Hitlera před rokem 1933 podporovala taky spousta Němců v dobré víře). Demonstrace bude spořádaná, policie nebude zapotřebí (její značná část bude ostatně zaměstnána demonstrováním). A protidemonstrace by byla směšná – sešlo by se nanejvýš čtyři sta lidí. Pan Langer, Bém, Tlustý a paní Němcová zůstanou doma.

LN, 12.12.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.