Ostatně tam, kde Klaus s názory svých oponentů (nejen s Ježkem) opravdu polemizuje, nemluví úplně do větru: „Myšlenka, že jsme nevytvořili právní řád, že jsme to jakoby dělali schválně a že bylo několik moudrých lidí vedle, kteří to od začátku viděli a věděli, je lež.“ Nepochybně šlo o zanedbání, ne o úmysl – pokud ovšem vůbec o zanedbání šlo. Problém privatizace totálně postátněného hospodářství ruského typu stavěl „privatizátory“ před úkol náročný i (nebo možná v první řadě) politicky. Jak to zařídit, aby majetek nebyl pouze rozchvácen, ale dostal se do rukou těch, kteří s ním budou zodpovědně zacházet? Něco podobného se ovšem může stát jen v rámci již fungujícího tržního hospodářství a samozřejmě nedokonale. Myšlenka kuponové privatizace, při níž majetek jakoby proteče rukama občanů, kteří budou moci, byť i v omezené míře, rozhodnout o způsobu toho toku, byla politicky prozíravá (ostatně, chtěl bych vidět drobného akcionáře, který na kuponové privatizaci prodělal!). Najít právní rámec, který zajistí, že se již v procesu privatizace majetek dostane do správných rukou, považuji za čirou utopii. Právní rámec musí mít fungující soukromé podnikání.

A konečně otázka „transformace“: Klause „štve“, že „téměř nikdo (kromě něho samotného, ovšem) nevyjadřuje loajalitu“ k devadesátým letům. „Vždyť to byla nejunikátnější historická chvíle ve staletích našeho národa.“

Tu je třeba říci, že není úplně jasné, co Klaus pod mlhavě ohraničenými „devadesátými lety“ rozumí. V rozhovoru si stěžuje na to, že po revoluci v Čalfově vládě byl za ODS jediný proti 16 či 17 jiným a že každý návrh, se kterým přišel, byl přijat velmi zploštěně a posunutě. Navíc měl na krku Pithartovu českou vládu. To obojí sice může být a nejspíš v jistém smyslu je pravda, ale není to žádný projev „loajality“ k tomu období, nanejvýš snad loajality Klause k sobě samému („já jsem ta jediná osoba, která je k celým devadesátým letům loajální“). Takže vzniká podezření, že říká-li „dnešní politická elita se tváří, že u toho vůbec nebyla“, ale nevyrostla ze vzduchoprázdna a měla by „cítit vztah“ k devadesátým letům, říká vlastně, že by měli být loajální k němu. Čili: devadesátá léta jsem já. Tento nárok je ovšem absurdní. Je to pohled spasitele na dílo spasení. Normální smrtelníci (k nimž patří i Klaus, ačkoli z jeho chování se to občas nepozná) mají povinnost necítit k tomu, co se stalo, loajalitu, ale naopak mít k tomu střízlivý i kritický odstup, a to i vtom případě, kdy se ta kritika bude bolestně týkat i jich samých.

Václav Klaus se v rozhovoru odvolává na prvního polistopadového federálního premiéra Mariána Čalfu a jeho nynější názory. Čalfova pozice ovšem byla a je slabá: Čalfa je člověk komunistického establishmentu, který v pravou chvíli přeskočil na opačnou stranu, jeho minulost ho však stavěla do nepříjemné situace, kdykoli mu ji mohl kdokoli celkem právem vyčíst, a proto byl a je ztělesněnou loajalitou na všechny strany, odkud mu hrozí, že by za její nedostatek mohl být citelně postižen. Udělat si ho za svědka považuji do jisté míry za neslušné i vůči Čalfovi samému.

Potud Václav Klaus o Sarajevu, devadesátých letech, svých někdejších spolupracovnících a protivnících a hlavně sám o sobě. Celkový obraz je tristní: potvrzuje jen to, co plyne z jeho posledních politických aktivit, že je politicky úplně mimo: člověk, který se vlichocuje Putinovi v situaci, kdy i průměrně inteligentnímu člověku musí být jasné, že postkomunistickému Rusku jde a půjde o to, jak u nás získat zpátky co nejvíc z toho monopolního vlivu, který tu mělo před zhroucením „SSSR“, a že je to pro nás do budoucna nejakutnější a největší nebezpečí. A který se místo toho, aby se vyrovnal s tímto akutním, byť i „lokálním“ nebezpečím, vyžívá v nesmyslných a neřešitelných sporech typu, zda globální oteplování ano či ne, a pokud ano, zda je to špatně či zda to nic neznamená. Václav Havel byl uchvácen podobnou „globální“ mánií, ale měl (a dosud má) větší cit pro to, co ČR hrozí, kde jsou její přátelé a kde nepřátelé. Představa, že tento člověk stráví dalších pět let v prezidentské funkci, odkud bude dezorientovat českou politiku a českou veřejnost a paralyzovat nejsilnější českou stranu, která ke své obrovské škodě není ani trochu schopna se konečně vymanit z jeho smrtícího vlivu, je opravdu děsivá.

16. prosince 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.