UDÁLOSTI: Bémovo ultimátum
To je ale jen symptom. Významnější je, že Pavel Bém vzápětí poté, co podepsal s Topolánkem pakt o předvolebním neútočení, vyrukoval v rozhovoru pro Hospodářské noviny s něčím, co je obtížné označit jinak než jako ultimátum. Je podáno diplomaticky, v rukavičkách. Pan Bém samozřejmě drží vládě palce, ale může se stát, že vláda „se neudrží“ (bez jeho přičinění, samozřejmě). A neudrží se tenkrát, pokud se jí nepodaří udržet reformní étos a prosadit ve sněmovně reformní zákony, rozpočet na příští rok, radar, přežít hlasování o nedůvěře a kongres ODS. Kongres podle Béma přežije tenkrát, pokud obstojí ve volbách, což obnáší získání aspoň sedmi hejtmanských postů a aspoň nějaké senátorské křeslo. Pokud se to vše nepovede, vzniklo by ve straně napětí, pan Bém by se nedokázal dále vzpouzet osudu a musel by zaujmout Topolánkovo místo.
V Bémovu stanovisku je něco, co lze pochopit: totiž strach některých lidí ve vedení ODS, že Topolánek stáhne stranu pod vodu. Zároveň je zjevné, že útoky na předsedu a premiéra ve vypjaté době před volbami chtě nechtě přispívají k tomu, aby v nich ODS dopadla co nejhůř. Topolánkovým odpůrcům zjevně stojí za to zbavit se předsedy i za tu cenu, že prohrají volby, a místo aby ODS byla pro ČSSD partnerem, jehož je třeba respektovat, stane se pouhým fackovacím panákem.
Je zjevné, že Topolánkova vláda nebude s to splnit hlavní body ultimáta. Šanci má nejspíš jen pokud jde o hlasování o nedůvěře a o senátorské posty. Pokud jde o ostatní, předpokládaly by ochotu ČSSD ke kompromisu, kdežto Paroubkovi jde zcela evidentně o to, ODS co nejvíc oslabit. Topolánek je ve stejné situaci jako Špidla v roce 2004. Je třeba říci, že on a ODS si to způsobili sami: v roce 2006 nejprve na čas opustili myšlenku spolupráce s menšími stranami ve vládě i případně v opozici. Pak si netroufli využít příznivých preferencí k tomu, aby se přes Paroubkův pokus prokousali k mimořádným volbám. Jistě, bylo by to riskantní, ale i kdyby byl Paroubek uspěl (což se mohlo stát jen díky přeběhlíkům), byl by dnes přinejmenším ve stejné, ale nejspíš ještě v daleko horší situaci než Topolánek. Místo toho dal Topolánek přednost „přeběhlické“ variantě, kterou není těžké celkem přesvědčivě napadat.
Hlavní Topolánkův problém je ale jinde. Česká politika byla v prvních letech po listopadu 1989 přeideologizovaná. Těžko se tomu divit, šlo o změnu režimu. Přitom něco legitimního bylo už na Havlově hesle o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí: reagovalo na nesnesitelnou, primitivní nenávistnost ruského systému. Problém byl v tom, že mu Havel a jeho lidé nedokázali dát konkrétnější podobu a že jejich politická praxe nebyla bohužel prosta intrik a podraznictví. Pak přišel Klaus s důrazem na tradiční západní politické a ekonomické struktury. I to bylo samo o sobě oprávněné, Klaus a jeho přívrženci je však chápali jen jako prostředky politické manipulace. Následoval Zeman (de facto první mluvčí „poražených“ v listopadu 1989) s primitivním sloganem o spálené zemi, pak neúspěšný Špidlův pokus o oddělení ČSSD od komunistických vazeb. Na Topolánka čekal náročný úkol vypořádat se s nástupem postnormalizační politiky a zároveň s neblahým Klausovým dědictvím. To, co dělal, bylo v zásadě správné: věděl, že se musí od Klause distancovat a snažil se přemostit hlubokou propast, kterou v občanském táboře zanechal „sarajevský atentát“. Jenže to se pouhou politickou technikou, leckdy dosti pochybnou (Kubiceho zpráva, přeběhlíci) dosáhnout nedá. Bez ideologického backgroundu, bez něčeho, co spojuje politiku s morálkou, to nejde. Je to mj. nesrozumitelné a málo přijatelné pro veřejnost.
Nepíši tyto řádky rád, jsem totiž přesvědčen, že porážka Topolánkovy vlády bude mít pro ODS, občanský politický tábor i celou ČR velmi neblahé následky.
LN, 6.10.2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
