Jiří Hanák tvrdí v pondělním Právu, že KSČM je mu libá asi jako osina v citlivé části těla. Musím s lítostí konstatovat, že podobně je mi libý pan Hanák. A taky pan Kaiser, kterého pan Hanák ve svém sloupku kritizuje. To má svou výhodu: mohu být v tomto případě k oběma neutrální, a tedy spravedlivý. Podle Hanáka Kaiser napsal do sobotních Lidových novin, „že vláda by měla usilovat o důslednou ostrakizaci komunistů“ včetně jejich bývalého tiskového orgánu, rozuměj Práva. To prosím není vůbec pravda. Pan Kaiser kritizoval, cituji, „okázalý, jalový antikomunismus, který místo aby usiloval o důslednou ostrakizaci komunistů včetně jejich bývalého tiskového orgánu,… se radši tu a tam vypne a vzápětí vyčerpá v patetickém gestu.“ O vládě nepadlo ani slovo.

Tím nechci říci, že by se mi to, co říká pan Kaiser, líbilo. Především, Právu se dá vytýkat leccos (mj. odporný proud žluči, který čtenáře zaleje z jeho komentářových stránek, pan Hanák je jedním z veleproducentů), s dnešními komunisty má společného pramálo. Je třeba problémy pojmenovat a polemizovat s nimi, ostrakizace nic nevyřeší. Navíc se mne ten požadavek osobné dotýká, ač do Práva nepíšu. Svého času se totiž kdosi – totiž Eva Hahnová, kdesi – totiž v časopise Týden - komusi (totiž shodou okolností Danielu Kaiserovi) svěřila s podobným nápadem, který se tenkrát netýkal komunistů, ale sudetoněmeckých revanšistů a jejich přisluhovačů, mj. i mne. Nápad byl ovšem stejný jako ten, s nímž přišel nyní pan Kaiser: „Myslím, že se malé skupině lidí v našich médiích dostává nepřiměřeně mnoho místa“ a mělo by se s tím něco dělat.

Způsobů, jak s tím něco dělat, je několik. Způsob první: cenzuru nemáme, musí se o to postarat šéfredaktoři a vedoucí rubrik. To ovšem praskne a bude ostuda. Způsob druhý: je třeba zorganizovat bojkot tiskovin, kde se podobné texty objevují. To taky nefunguje, tedy jinak než jako reklama. Způsob třetí: na tyhle a podobné nemravné návody se vykašlat a proti názorům, které se nám – leckdy právem – nelíbí, argumentovat, abychom veřejnost přesvědčili o jejich špatnosti.

Zajímavý příklad, jak se to dělat nemá, je česká mánie řešit názorové rozdíly zákonem. Klasický případ: prezident Beneš se zasloužil o stát. Ač je na to zákon, považuji toho člověka za jednu z nejhanebnějších figur české moderní politiky. Nic se mi nestane, v zákonu chybí článek dvě: nesouhlas se trestá smrtí. Je mi líto, ale podobný charakter mají zákony o třetím odboji. Tím, že se na něj udělá zákon, diskuse o něm se nezlikvidují, jen se zneváží institut zákona jako takového.

Dnešní boj proti komunismu, který se odehrává v Poslanecké sněmovně, je nejen opožděný (měl se rozhodnout před dvaceti lety) a zbytečný (komunisté jsou fakticky levé křídlo ČSSD, a zakázat nejde ani je, ani to celé dohromady). Navíc mám podezření, že kravál, který se takhle zvedne nad problémem, jenž byl aktuální někdy dávno, má přehlušit problém, který je aktuální dnes, s komunismem nemá nic společného a nebezpečný je stejně, ne-li víc. Vláda se očividně chystá podělat před nestoudnými požadavky lékařských vyděračů. Má to obecnější význam, je to signál bezmocnosti a podělanosti obecně. A boj proti komunismu má sloužit jako deodorant, který na čas přehluší nepříjemný zápach, co při takovém aktu pravidelně vzniká.

Lidovky.cz, 14. února 2011

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.