Východiskem tohoto textu je můj příspěvek na diskusním večeru „Drama před volbami, které rozhodnou“, který uspořádal Klub na obranu demokracie ve spolupráci s Akademickým spolkem politických věd při ZČU v Plzni. Dovolil jsem si na něm ještě dodatečně zapracovat, některé formulace dotáhnout a některé myšlenky rozvinout.

Proč je politickým tématem číslo 1 Andrej Babiš

Nejde o osobu Andrej Babiš: třeba je ten člověk dobrák a poctivec (i když se přiznám, že mi dá něco práce tomu věřit). Jde o politický fenomén Andrej Babiš: multifunkční konglomerát zastřešený jednou osobou.

Je to zároveň obří firma. Dále silné politické uskupení s významnými funkcemi v exekutivě i legislativě, které se pokouší uplatnit svůj vliv v „orgánech činných v trestním řízení“ a v justici. A konečně mohutné mediální impérium. Těší se značné podpoře ve veřejnosti.

Má svou primitivní, ale přitažlivou populistickou, revoluční ideologii: dvacet pět let (časové rozmezí je citlivě voleno, aby se příliš neurazili stoupenci Václava Havla) nám vládli politici, co nemakali a kradli. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.

Něco podobného nemá v demokratickém státě místo. Je to zhoubný nádor na těle demokracie. Prorůstá českou společností, usiluje o monopol moci a má namířeno k policejnímu a prokurátorskému státu.

Jak dalece se to podaří, záleží na nás, občanech. Jde o to, zda se proti vetřelci dokáží spojit demokraté zprava i zleva. Nejen politici, ale i voliči. Významným předělem budou volby do Poslanecké sněmovny v říjnu tohoto roku.

Nejde ovšem jen o to, že je třeba čelit fenoménu Babiš, ale ve jménu čeho je mu třeba čelit. Jde o udržení a posílení toho, co jsme až příliš snadno získali v roce 1989: o parlamentní demokracii a právní stát opřený o občanská a lidská práva a svobody.

A smyslem vůbec není buntovat nějakou předvolební koalici. Jde o to, abychom ve střetnutí demokracie s autokracií, oligarchií a buranokracií byli všichni, demokraté zprava i zleva, „spojeni tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když je toho třeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí.“ (T. G. Masaryk)

Současná politická situace bez pověr a iluzí

Politická pozice Andreje Babiše se zdá být v poslední době poněkud otřesena. Oslabení by se nemělo přeceňovat.

Rozložení politických sil v PS je takové, že formálně vzato mají strany představující „Staré pořádky“ (polistopadový demokratický režim), to jest ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09, ve Sněmovně většinu 106 hlasů. Většina je to ovšem ryze virtuální. Sociální demokraté a lidovci mají ruce svázány nemravnou koalicí s Babišem a jsou vnitřně rozpolcení (v ČSSD se snaží Tejc a Zimola, v KDU-ČSL Jiří Čunek). Obě strany jsou neschopny spolupracovat s demokratickou opozicí. Podobně v ODS se prodírá na výsluní Václav Klaus mladší a v TOP 09 „obrodný proud“, usilující o změnu politické linie.

Důkazem slabosti demokratů je např. to, že usnesení Sněmovny ve věci Andreje Babiše a „korunových dluhopisů“ prošlo jen a jedině kvůli podpoře KSČM. Komunisté jsou ovšem nebezpečný a nespolehlivý spojenec už proto, že jsou od vzniku strany ve 20. letech minulého století svázáni s ruskými imperiálními zájmy.

Otřesená pozice Andreje Babiše by mohla něco znamenat jen tenkrát, kdyby měl silného a jasného soupeře. Kdyby tu byla jasně zformulovaná, pevná politická alternativa. Tedy to, čemu se opovržlivě a hloupě říká Antibabiš. Nic takového tu není a upřímně řečeno do letošních voleb asi nic podobného nevznikne.

Moje politická prognóza (a zároveň něco, čeho se obávám a co bych moc rád pomohl odvrátit, proto píšu tyto řádky) tedy zní: současné volební modely jsou nejspíš deformované a přehnané, přidávají silnějšímu a ubírají slabším. Přesto Andrej Babiš asi zvítězí a bude schopen sestavit vládu, v níž bude mít rozhodující slovo. Demokratická opozice vcelku ještě trochu oslabí, i když ODS možná na účet TOP 09 něco získá. ČSSD ztratí dosavadní nepříliš silné vedoucí postavení na politické scéně, což otřese nynějším vedením. V KDU-ČSL i v ODS posílí probabišovské křídlo. Mohla by pak vzniknout dosti velká tlačenice o to, kdo dostane v příští vládní koalici tu čest dělat Andreji Babišovi podkoního.

Komunisté a Okamura sehrají nejspíš jen roli strašáka. Pan Babiš může demokratickým stranám tvrdit: když nebudete dost vstřícní, mám po ruce i další partnery. A pro demokratické strany se vytváří mohutné „kolaborantské alibi“: spolupracujme s Babišem! Jinak přijdou na řadu ti, co jsou (ještě) horší než my. V roce 1969, na prahu „normalizace“, se tomu říkalo „odvracení nedozírných následků“.

A voliči v nadcházejících volbách? Budou možná zhruba vědět, že a proč nemají volit Andreje Babiše. Avšak vůbec nebudou vědět, koho volit místo něho. Takže jedni k volbám nepůjdou, druzí budou volit strany, které nemají šanci, a konečně třetí si řeknou: nakonec proč nevolit Babiše! Je v politice pořád ještě relativně nový, je bohatý, takže (už) nepotřebuje krást, a byl zatím jakž takž úspěšný (během jeho spoluvlády nepřišla žádná pohroma).

Demoralizace společnosti

Heslem mediálních elit je dnes „nechumelismus“: nic zvláštního se neděje a nic se nemá přehánět. Sláva, je možné uznat i dobré stránky Babišových návrhů na reformu ústavy (Michael Žantovský). Nejlepší formou, jak čelit Andreji Babišovi, je jít s ním po volbách do koalice (Erik Tabery). Andrej Babiš prý znamená potenciální nebezpečí. Tedy nikoli skutečné.

Dalším falešným heslem je neutralita: média (tj. novináři, abychom to zlidštili) mají nestranně komentovat situaci (srov. např. poslední výhrady Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vůči pořadům České televize). To je nonsens. Žádný člověk, a tedy ani novinář či publicista, nemá být neutrální či nestranný: má stranit dobrému proti zlému. Pro to, co je dobré, se svobodně rozhoduje, je to jeho osobní rozhodnutí a nese za ně proto odpovědnost. A zároveň pro každého, a tedy i pro novináře a publicistu, platí příkaz být k oponentovi, protivníkovi spravedlivý. Masaryk k tomu kdysi trefně a realisticky poznamenal: pokud jsme se nedopracovali k té dokonalosti, abychom podle Evangelia nepřítele milovali, měli bychom k němu aspoň být spravedliví.

Dalším falešným heslem je: nebuďme „aktivisty“! „Aktivismus“ je totiž něco bytostně „levicového“, podobně jako podle Václava Klause pet-lahve a snowboardy. Přitom pravda je jen, že je třeba odmítnout aktivismus těch, kteří z indolence nebo se špatnými úmysly (jedno s druhým jde často ruku v ruce) pomáhají Babišovi (iniciativy jako Vraťte nám stát, Rekonstrukce státu, Nadační fond proti korupci, Transparency International ap.). To však neznamená odmítat aktivismus jako takový. Opakem aktivismu je totiž pasivismus. Já a mí přátelé máme na svůj aktivismus právo, hlásíme se k němu a budeme ho provozovat i nadále.

A znovu zdůrazňuji: jistě, jde o to, co bráníme: o parlamentní demokracii, právní stát, občanská a lidská práva, o tradice, z nichž vyrůstají. Zároveň je třeba jednoznačně říci, před kým to vše bráníme: Antibabiš je dnes nutnou součástí pozitivního programu a pozitivní program bez Antibabiše nemá smysl.

Co je třeba dělat

To znamená: co je třeba dělat teď, před volbami, které rozhodnou, a ovšem i co je třeba dělat po nich, ať už dopadnou jakkoliv.

Především musím zdůraznit, že to, na čem záleží, jsou v první řadě volby do Poslanecké sněmovny. V následné prezidentské volbě buď zvítězí Miloš Zeman. To je horší varianta. Jenže pokud by volby do PS dopadly dobře, bude jen jako oba jeho předchůdci v úřadě překážet (on to ovšem dovede daleko líp a zavileji než oni). Pokud volby do PS dopadnou špatně, prezidentská volba už mnoho nespraví: je u nás vzhledem k tradici a zejména po zavedení přímé volby nutně pojata jako volba kašpara a výsledek odpovídá. Přenechejme proto péči o prezidentskou volbu iniciativám, jako je Kroměřížská výzva: tam se mohou vyřádit.

A teď to hlavní: zabránit Andreji Babišovi, aby výrazným způsobem posílil svůj vliv ve státě, bude mimořádně obtížné. Přesto bychom se o to měli všichni před volbami v rámci našich sil a možností přičinit.

Pokud Andrej Babiš přesto zvítězí a stane se dominantní silou ve státě, např. získá k financím, spravedlnosti a obraně ještě vnitro, budou položeny základy tobogánu pro dopravu nespolehlivých lidí do kriminálu. V takové situaci je důležité, aby tu byla silná a účinná demokratická opozice, schopná pořádně mu zkomplikovat život.

Úspěchem však bude i to, zbude-li tu aspoň jedna opoziční parlamentní strana, ochotná a schopná se Babišovi postavit v obraně demokracie a právního státu.

A nebuďme maximalisté, úspěchem bude nakonec i to, bude-li tu fungující mimoparlamentní opozice vůči Babišovi a babišismu, tedy česky řečeno disent. I o to se bude muset masarykovská „neviditelná strana lidí opravdových a myslících“ pokusit, když všechny ostatní možnosti padnou.

Demokratické minimum

Protože to, oč je třeba pečovat v první řadě, jak před volbami, tak i po volbách, není ta či ona strana či koalice, ale právě ta neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí pravdě dát svědectví i veřejně. Klub na obranu demokracie přišel už v loni v listopadu s návrhem na Demokratické minimum, k němuž by se měli přihlásit demokraté zleva i zprava. Nejen politické špičky, ale i členové stran a voliči. Trochu jsme zanedbali jeho propagaci, dávám ho tu proto znovu k dispozici a jako správný aktivista Vás, milí čtenáři, se vším důrazem prosím: připojte se svým podpisem!Text Demokratického minima najdete a podepsat ho můžete zde.

25. března 2017; psáno pro Fórum 24