Starý člověk má právo na jakési potíže s pamětí (zlomyslnější výklad, že jde o demagogické překrucování událostí, není zajisté v případě čtvrtého nejvlivnějšího intelektuála zeměkoule na místě). A tak Václav Havel píše o rozdělení Československa, že ho dohodly „dvě strany“ (ODS a HZDS), přičemž správně by to měla být věc vlád, parlamentů, eventuálně referenda. Strany ho mohou pouze předjednat a připravit. Ve skutečnosti ovšem právě to se stalo: s návrhem na rozdělení státu přišla na české straně tehdejší koaliční vláda,v níž byly kromě ODS zastoupeny ještě ODA, KDU-ČSL a KDS, a schválilo ho ústavní většinou Federální shromáždění. ODS a HZDS je pouze „předjednaly“. Havlova malá informovanost nejspíš souvisí s tím, že jeho stoupenci, OH, tenkrát ani v Federálním shromáždění, ani v ČNR neseděli, protože se tam ve volbách nedostali, a tak mu to neměl kdo říci.

O jakýchsi výpadcích paměti svědčí i způsob, jak Havel pojednává problém „občanské společnosti“. Vyprovokoval jej k tomu zjevně svým nedávným projevem jeho životní konkurent Klaus, rozhovor je ostatně jen dalším kolem jejich nekonečného (a pro čtenáře, upřímně řečeno, už poněkud otravného) souboje. Občanská společnost je podle Havla „zázemím demokracie“, je to „všechno, co není stát“. O občanských hnutích, které exprezident tím či oním způsobem inspiroval, teď sám tvrdí, že jejich smyslem nebylo vstoupit do politiky nebo přijmout politické funkce. Šlo o to pojmenovat poměry, nastavit zrcadlo, něco vykřiknout v naději, že si toho někdo všimne. To je např. v případě hnutí „Děkujeme, odejděte“, které dokázalo sice vyvolat obrovské demonstrace, ale nakonec skončilo v písku, alibismus a z nouze ctnost. Ve skutečnosti šlo o pokus podloudně obejít demokratické mechanismy (Havel se o to pokusil už na počátku devadesátých let, když chtěl ještě jako československý prezident využít ústavní krize k tomu, aby pomocí demonstrací a podpisových archů podstatně rozšířil své pravomoci na úkor parlamentu). Oba experimenty skončily neúspěchem proto, že jejich politické zázemí a programové směřování bylo nejasné a svým způsobem podezřelé. Jejich inspirátor dnes tvrdí, že nové tváře na politické scéně neuspěly především proto, že politici jsou zavřená společnost se zaběhanými politickými praktikami, a už ze setrvačnosti mezi sebe hned tak nepustí někoho, kdo by jim jejich úzus narušil. Jenže vzpomeňme si, koho všeho Havel jako „novou tvář“ prosazoval: od padlých andělů protiklausovské vzpoury z roku 1997 přes Buzkovou, Grosse a Špidlu (protizemanovská opozice v ČSSD) až po exprimátora Kasla – neplyne z toho, že v zajetí úzu, o kterém Havel hovoří, se octl i on sám?

Neúspěch „občanských hnutí“ Havel omlouvá mj. tím, že lidé se svobodomyslným programem mívají potíže s disiplinou. To je ovšem banalita nehodná čtvrtého nejvlivnějšího intelektuála na světě, a on ji vlastně vzápětí sám vyvrací, když na americké demokracii obdivuje (jistě právem) ukázněnost, s níž se lidé podrobují ne vždy příjemným omezením, která s sebou nesou přísná protiteroristická opatření. Mezi svobodomyslností a neukázněností je dost podstatný rozdíl.

Jakési problémy má exprezient s vysvětlením, proč nebyla bezprostředně po listopadovém převratu zakázána komunistická strana. Jednak prý proto, že sesadila celé své vedení, vyloučila lidi svázané s minulostí (!), deklarovala vůli se zreformovat a zasloužila si tedy šanci, kterou, jak Havel přiznává, hned vzápětí totálně prošustrovala. Jednak proto, že tu nebyla širší politická vůle zrušit tu stranu, společnost si toho nežádala. To je dobré: ne že by si společnost žádala KSČ zachovat (pak by prozíraví politici měli jisté problémy s tím, jak zákaz prosadit). Společnost jen zákaz nežádala. Má politik dělat jen to, co žádá společnost? Není to náhodou stejný populismus, jaký Havel vytýká svému rivalovi?

Trochu podobně vyznívá exkulpace české veřejnosti z toho, že by se po druhé světové válce nejvíc přizpůsobila komunistům. Ve skutečnosti nejsme o nic horší než druzí. V obecné rovině je to poslední jistě pravda, ale podlehnutí komunismu je jeden konkrétní případ. V téhle jedné věci jsme obstáli hůř než Rakušané a Finové, kterým hrozilo podobné nebezpečí. A dokonce hůř než Poláci či Maďaři, kteří dokázali ruskému komunistickému panství po dlouhou dobu jeho trvání vzdorovat lépe než my a vybojovat si jakýsi prostor svobody. Uvědomit si toto konkrétní české selhání a jeho pohnutky je důležité proto, abychom se z něho poučili pro budoucnost. Kdo to odmítá s poukazem na národní hrdost, si možná u mnoha našinců populisticky šplhne, jenže na účet té budoucnosti. A argumentovat tím, že kdyby se do stejné situace dostali Američané, bůhví jak by obstáli, je už docela směšné: prostě proto, že Američané se do takové situace nedostali.

A poslední věc: v souvislosti s polskými volbami Havel dává dohromady jakýsi tým evropských populistů – od Leppera přes Stoibera po Viktora Orbána – zjevně s tím úmyslem, aby do něho mohl zasadit svého úhlavního nepřítele Klause. Nechápu, jak je možné dávat Stoibera či Orbána na jednu hromadu s Lepperem. A jak je možné, když jmenujeme evropské populisty, vyhnout se právě bratrům Kaczynským (které ovšem taky s Lepperem nelze srovnávat – až na to, že jsou ochotni s ním spolupracovat, stejně jako je Klaus nebo Havlem chválený Paroubek ochoten spolupracovat s komunisty; ostatně – jak to, že v Havlově výčtu chybí Paroubek?)

Upřímně řečeno, čtvrtý nejvlivnější intelektuál naší planety mne ani tentokrát nepřesvědčil. Soudě podle malého ohlasu, s nímž se u nás rozhovor setkal, nejsem sám. Je těžké být doma prorokem!

6. listopadu 2005

*) Pořadí na prvních pěti místech: Noam Chomsky, Umberto Eco, Richard Dawkins, Václav Havel a Christopher Hitchens - pozn. red.