Současná česká politická kultura byla v posledních letech obohacena o pozoruhodný filosofický proud, který si klade za cíl osvobodit člověka od tíživé povinnosti přemýšlet. Jeho hlavním představitelem, nositelem i důkazem v jednom je Filip Turek, autor implicitní teorie hranatosti, prorok hranaté legendy a patron nově vznikající sociální skupiny hranatců. Nejde o běžný politický názorový směr, ale o komplexní ontologicko-epistemologický projekt, v němž je bytí nahrazeno dojmem bytí a myšlení nahrazeno postojem.

Ontologický základ této teorie je překvapivě prostý. Bytí není odvozováno z podstaty, vztahů ani z účasti na pravdě, nýbrž z vizuální a výrazové konzistence subjektu. To, co působí hranatě, jest. To, co váhá, relativizuje nebo si klade otázky, se ontologicky rozpadá a propadá do sféry podezřelého, slabého a nejlépe rovnou zbytečného. Hranatost zde není vlastností, ale substancí. Nejde o to, co kdo říká, ale jak u toho vypadá. Kdo vypadá hotově, je hotový. Kdo působí jistě, má pravdu. Ontologie je tím elegantně vyřešena bez potřeby dalších metafyzických komplikací.

Epistemologie hranatosti představuje ještě odvážnější krok. Tradiční filosofie se po staletí mýlila v tom, že spojovala poznání s argumentací, pochybností a schopností rozlišovat. Hranatá epistemologie tento omyl napravuje tím, že poznání nahrazuje dojmem poznání. Pravda není to, co obstojí v kritickém zkoumání, ale to, co je vysloveno s dostatečnou rozhodností, ideálně v jedné větě, bez vedlejších vět, bez podmiňovacích způsobů a bez jakéhokoli vztahu k empirické realitě. V tomto rámci už neplatí karteziánské „myslím, tedy jsem“, ale zásadní obrat k výroku „tvářím se jistě, tedy vím“. Jakákoli námitka není chápána jako pokus o korekci poznání, ale jako útok na samotnou existenci hranatce, a proto se s ní nezachází argumentačně, nýbrž morálně.

Politologické důsledky hranatosti jsou neméně fascinující. Stát zde není chápán jako soubor institucí, pravidel a procedur, ale jako estetický dojem síly. Vládnutí není proces, nýbrž póza. Program je zbytečný, protože by vyžadoval myšlení, a odpovědnost je podezřelá, protože implikuje možnost omylu. Hranatá legenda v tomto pojetí není ten, kdo něco dokázal, ale ten, o kom se věří, že by toho byl schopen, kdyby chtěl, kdyby měl čas a kdyby ho někdo neomezoval. Politická autorita se tak neodvozuje z kompetence, ale z fyziognomie a tónu hlasu. Ministerstvo se pak neobsazuje podle schopnosti řídit rezort, ale podle toho, zda kandidát působí, že by se nezalekl vlastního odrazu v zrcadle.

Metafyzika hranatosti dovádí tento projekt k dokonalosti. Člověk je zde redukován na tvar. Zatímco klasická metafyzika se ptala, co je člověk, hranatá metafyzika se ptá, jak vypadá. Tím se elegantně řeší celá řada obtížných otázek. Intelektuální slabost přestává být problémem, protože není vidět. Rozporuplnost názorů mizí, protože se nikdy neartikulovaly. Odpovědnost se rozpouští v postoji. Subjekt existuje v čisté formě, bez obsahu, ale s profilem. Hranatost se tak stává nejen stylem, ale ontologickým štítem proti realitě.

Je třeba uznat, že tento systém je vnitřně konzistentní. Je prázdný, ale prázdnota je zde programem. Je jednoduchý, ale jednoduchost je vydávána za hloubku. A především je nevyvratitelný, protože cokoli, co by jej mohlo vyvrátit, je automaticky označeno za složité, a tedy nepřátelské. V tomto smyslu je hranatá legenda skutečným filosofickým úspěchem své doby. Ne proto, že by něco vysvětlovala, ale proto, že umožňuje nemyslet, a přesto se cítit nadřazeně. A to je schopnost, která má v každé epoše svou pevnou poptávku.