TŘICET PROCENT: Co pan Křeček opomenul
Můžeme být jistě rozpačití nebo i rozzlobení z toho, že cca 1/3 našich spoluobčanů shledává současný režim horším než ten před rokem 1989, ale nic s tím nenaděláme, maximálně můžeme nasadit cenzuru, aby se o těch třiceti a něco procentech občanů nevědělo.
Vysvětlení
Vysvětlení je ve skutečnosti velice prosté: Je to dynamika vývoje společnosti i ekonomiky státu.
Před rokem 1989 postupně oslabovaly excesy z doby normalizace (byť jsme měli politické vězně až do pádu režimu) a objevovaly se i známky pozitivního vývoje. Oslabovala ekonomická rigidita, nutící podniky vyrábět naprosto neprodejné zboží, které pak hnilo či rezavělo ve skladech či na odstavných plochách. Pamatuji na obrovskou plochu před Líšeňkou (ZKL), na niž se vyvážely vyrobené traktory a už jich tam stály stovky, ne-li přes tisíc a ty nejstarší se už pomalu proměňovaly na hromady rzi. Ale pořád se vyráběly další a další, protože plánovitá ekonomika.
Tohle ovšem pomalu ustupovalo, alespoň v některých oblastech.
V současné době jsme ovšem svědky přesně opačného procesu.
Zlepšování
Před rokem 1989 bylo např. zavedeno opatření, že podniky smějí pět procent své kapacity použít na výrobu zboží dle požadavků trhu a ve velkých městech byly „pětiprocentní prodejny“, v nichž se skutečně dalo sehnat i takové zboží, jaké dříve bylo jen doménou Tuzexu nebo individuálního dovozu ze západního zahraničí. Postupně také klesal tlak na různé formy individuální výdělečné činnosti.
Rigidní socialismus se hroutil i v SSSR, což vedlo mj. k cenzurování (tehdy pochopitelně tištěného) Sputniku, alespoň těch čísel, v nichž vycházely články pozitivně hodnotící odkaz Pražského Jara (které pily krev zbytkům normalizátorů).
Postupně docházelo i k větší toleranci soukromého sektoru, byť nebyla ani na samém konci režimu taková, jako v Maďarsku, NDR či Polsku.
Pokud bychom zaujali optimistický postoj, zdálo se v té době, že dojde k postupné přeměně na nějakou smíšenou ekonomiku jugoslávského typu, jejíž prvky se vyskytovaly i ve šťastnějších socialistických zemích, než jsme byli my, např. v onom zmíněném Maďarsku. Pamětníci si možná vzpomenou na Rubikovu kostku, kterou dokázalo Maďarsko pohotově vychrlit ve velkém množství (a patřičně na tom i vydělat). Někteří si možná vzpomenou i na rozhovor redaktorů Mladého Světa s koryfeji československé socialistické ekonomiky, z nějž vyplynulo, že v Československu by měl pan Rubik smůlu a žádný ekonomický boom by se nekonal. Nicméně i tohle, co popisuje onen rozhovor v MS, se začínalo ve druhé polovině 80. let hroutit.
Zhoršování
Pokud tedy srovnáme určité nadějné a optimismus vzbuzující změny režimu před rokem 1989, s možným výhledem, že bude ještě lépe, se současností, pak vidíme pravý opak.
Změny v tuzemské ekonomice jsou jednoznačně k horšímu. Green Deal hrozí v podstatě zlikvidovat veškerý průmysl, naše potravinová soběstačnost byla v řadě komodit do značné části omezena a hrozí, že nám bude vnucováno „maso“ z brouků a podobných fujtajblů (nehledě na řadu rizik, od infekcí až po alergeny, s nimi spojenými), protože jinak nebude co jíst (tohle nebylo ani za těch komunistů). Zelení fanatici, kteří si nijak nezadají s násilnými „budovateli socialismu“ z 50. let, mají zelenou se sebevětšími nesmysly a jsou podporováni z Bruselu, jako jejich zmínění předchůdci z Moskvy.
A co je nejdůležitější: Zatímco programem režimu padlého v roce 1989 bylo zlepšování úrovně života obyvatel, což se alespoň v některých oblastech i dařilo (rostla dostupnost bytů, automobilů, nakonec se objevily i dostupné osmibitové počítače atd.) a hodnota průměrné výplaty spíše rostla (alespoň na tuzemském trhu), programem současného režimu je zcela oficiálně vyhlašované snižování životní úrovně populace, drastický nárůst podpory ekologických nesmyslů na úkor populace jako celku (vyjma pár vyvolených, do jejichž kapes ta „ekologie“ plyne). Se státní podporou je hlásána zhoubná teorie „nerůstu“, která ve svých důsledcích může vést k totálnímu kolapsu ekonomiky (a následně celé společnosti) a jsou hlásány další podobné pochybnými ideologiemi kryté nesmysly, přitom s daleko větším fanatismem a vládní podporou než nesmysly o „budování beztřídní společnosti“ v těch 80. letech, kdy tato oblast byla spíš stižena kocovinou z průběžného neúspěchu.
Zcela jistě někteří z oněch třiceti procent zohledňují i ohrožování dětí ideologickými fanatiky, opět daleko horšími, než za minulého režimu. Vyprávění o tom, jak malý Voloďa Uljanov byl cestou z knihovny přepaden psy a tělem chránil nesené knihy (láska ke knize) na mě a mých spolužácích nějaké negativní následky nezanechalo. Přesvědčování dětí, že jsou vlastně opačného „genderu“, než jaké mají biologické pohlaví, má v řadě zemí EU stovky i více nevratně poškozených obětí. Takže zase současný stav na tomto poli vychází hůř než stav za předlistopadového režimu.
Reálný dopad na obyvatele
Nějaké konkrétní příklady:
Ve druhé polovině 70. let jsme ústřední topení v domě, zajišťované od postavení domu ve 30. letech kotlem na koks, nahradili topením kotlem na plyn. Sice jsme museli vykázat tatínkovy choroby a některé další podpůrné okolnosti, ale nakonec jsme právo na odběr plynu ve velkých objemech získali, a topíme už třetí generací kotle na plyn. Nicméně to vypadá tak, že za pár let už obměna kotle za nový model nebude možná, ke koksu se vrátit nelze a bude nutno „ekologicky“ topit hlučnými tepelnými čerpadly. Za mnohonásobně vyšší cenu jejich pořízení i provozu.
Pochopitelně, není to jediný případ, kdy dochází v rámci naprosto nesmyslného ekologického běsnění EU k poškození zájmů obyvatel tohoto soustátí.
Auto jsme pořídili za komunistů, teď nám hrozí, že nám ho EU zakáže, nebo alespoň uměle zdraží jeho provoz nad míru našich ekonomických možností. Hrozí nám, mj. v souvislosti s likvidací individuální mobility, „patnáctiminutová města“ (v nichž má obyvatel „vše potřebné“ do patnácti minut chůze od bydliště a nemá co courat mimo tento stanovený okruh), v podstatě takové „lepší“ gulagy.
Takže podmínky naší existence se, od jakéhosi vrcholu pozitivity na přelomu minulého a současného století, neustále zhoršují, s perspektivou, že bude stále hůř a hůř.
Je také dobré vědět i to, že náš mozek má predikování dobrého i špatného docela hluboko (protože něco podobného mají i naši vzdálenější příbuzní v říši zvířat) „zadrátováno“ příslušnými nervovými spoji a hodnotí tedy nejen aktuální stav, ale i, jako např. cíleně a vědomě šachista, stav po dalších krocích, které se rýsují, že nastanou.
Dobré by bylo také to, kdybychom se dozvěděli, zda oněch třicet procent není většina těch, kteří osmdesátá léta, tedy sklonek minulého režimu, zažili jako již dospělí lidé, starající se o rodinu, takže mohou validním způsobem tehdejší a nynější režim srovnávat.
Pokud tedy někdo zohledňuje nikoli aktuální stav, v jehož rámci je pořád ještě o něco málo lépe než před rokem 1989, ale celkovou dynamiku tehdejší a dnešní společnosti i ekonomiky, může mu z toho skutečně vyjít ono „je hůř než před rokem 1989“ a do jisté míry bude mít i pravdu (záleží v podstatě na tom, jak velkou váhu přiřkneme k dynamice vývoje a negativním očekáváním v jejím rámci). Přičemž ono hodnocení dynamiky je v zásadě vrozené a funguje na úrovni podvědomí. Budu zlý, ale spíš je nutné se divit, že těch negativně hodnotících je tak málo.
Jan Šimůnek