Ač frekvence slov totalita a autoritářský stát se v našem veřejném prostoru vyskytuje čím dál tím častěji - a za bývalým Stalinovým pomníkem na pražské Letné byla minulé pondělí zahájena audiovizuální expozice Svědectví, která se zaměřuje na totalitní období nacismu a komunismu - dovoluji si říci, že zatím existují tři pádné důvody, proč nám totalitní či autoritativní vládnutí nehrozí.

Nejlépe si to uvědomíme, když se podíváme do Maďarska a sousedního Polska. Maďarsko má problém s Trianonem. Viktor Orbán, představitel nejsilnější maďarské strany Fidesz, tuto ošidnou kartu převzal od umírajícího prezidenta Jozsefa Antalla, a navíc k tomu ukázal na George Sorose, jako na největšího nepřítele Maďarska, který údajně láká do jejich země muslimy. A k tomu ke všemu si vytvořil ještě svou podnikatelskou elitu, která pod pohrůžkou skupovala firmy a pak mu za to oddaně začala sloužit. Podobně se zachoval k médiím, která obsadil spolehlivými provládními novináři. Na liberální demokracii se dívá jako na přežitek.

Polsko se zase cítí být obětí velmocí a jaltské zrady. Pan Jaroslaw Kaczynski jako představitel strany Právo a spravedlnost je katolický konzervativec, který je přesvědčený, že se bude Polsku dařit lépe, budou-li ho spravovat lidé, kteří si vládnutí zaslouží, protože jsou, jak řekl sám: lepšími Poláky. Proto je stát jedné strany spravedlivějším státem než demokracie založená na konkurenci. Jeho nejoblíbenějším slovem je konspirace. A právě tato víra vytvořila i spikleneckou teorii o zničení letounu v roce 2010, v němž seděla vládní i vojenská elita včetně jeho bratra prezidenta Lecha Kaczynského. A jakmile v roce 2015 Jaroslav Kaczynski vyhrál volby, začal pracovat na institucionalizaci smolenské lži i na ovládnutí justice a zbytku médií, což se mu daří.

Vrátíme-li se v tomto komentáři do České republiky, zahlédneme zmiňované tři rozdíly, které zatím u nás brání tomu, abychom dopadli podobně. Zaprvé nám chybí společný narativ, který by spojoval podporovatele nejsilnějšího hnutí ANO, i proto nemá v parlamentu většinu na rozdíl od Fideszu a Práva a spravedlnosti: Necítíme se ublížení Trianonem, nemáme žádného Sorose, ani smolenskou lež: Mnichovská zrada už nemá silný emocionální náboj a účinnost strašení migranty, kteří tu nejsou, slábne. Zadruhé je u nás bezmála deset oligarchů, z nichž jeden je premiérem a každý z nich má jiné podnikatelské zájmy, ovládá jiná média a navíc tu ještě fungují veřejnoprávní rozhlas a televize: v podnikání i v médiích existuje konkurence. A zatřetí se u nás podařilo vybudovat dobře fungující Ústavní soud, Nejvyšší správní soud i soustavu státních zastupitelství, i když hartusíme na dlouhé projednávací lhůty, stále se pohybujeme v mezích evropských limitů, což nám Maďaři i Poláci závidí. Není proto důvod k přehnané skepsi, jen nesmíme být lhostejní a zmíněné instituce musíme odhodlaně hájit. Vábení autoritářské vlády je věčné.