Již několik let sleduji sílící mediální a sociálně-síťovou rétoriku, která populisticky zpochybňuje práci českých trestních soudů při postihování sexuálních deliktů. Ve veřejném prostoru se opakovaně objevuje tvrzení, že pachatelé znásilnění odcházejí od soudů s „pouhou podmínkou“ a že justice údajně nevěnuje utrpení obětí dostatečnou pozornost. Někteří politici a političky tento obraz dále posilují a vytvářejí dojem, že znásilnění je v České republice trestáno jen symbolicky. Takové tvrzení však neodpovídá realitě.

Nejprve je třeba zdůraznit jednu podstatnou skutečnost. V právním státě nelze hodnotit trestní politiku na základě několika mediálně známých případů. Ty mohou být emotivně silné, ale zpravidla nevypovídají (ani vypovídat nemohou) o celku. Chceme-li vést seriózní debatu, musíme vycházet z dat, nikoli z dojmů.

Právě data přitom ukazují obraz výrazně odlišný od mediálních zkratek. Podle statistik zpracovaných například právníkem Jakubem Drápalem z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v rámci projektu Legal Data Hub patří znásilnění mezi vůbec nejpřísněji trestané trestné činy v České republice. Jestliže porovnáme ukládané tresty napříč jednotlivými skutkovými podstatami, zjistíme, že přísněji jsou postihovány v zásadě pouze vraždy.

Druhý nejpřísněji trestaný čin, hned po vraždě

Citovaný jasný fakt bývá v mediálních debatách překvapivě opomíjen. Přitom právě on by měl tvořit výchozí bod každé diskuse o trestání sexuálního násilí. Nelze přece současně vědět, že jde o jeden z nejpřísněji trestaných trestných činů, a zároveň psát, že české a moravské soudy k pachatelům přistupují shovívavě.

To samozřejmě neznamená, že každý jednotlivý rozsudek byl správný a spravedlivý nebo že veřejnost nemá právo některá rozhodnutí kritizovat. Soudci jsou omylní lidé a odvolací řízení existuje právě proto, aby případné chyby napravovalo.

Je však kruciální rozdíl mezi kritikou konkrétního rozsudku a paušálním odsudkem celé naší justice.

Složitější než v televizní kriminálce

Často se také zapomíná, že trestní soud při ukládání trestu neposuzuje pouze samotný čin, ale i osobu pachatele, jeho dosavadní život, možnost nápravy, věk, zdravotní stav a řadu dalších okolností stanovených zákonem. Podmíněný trest proto nemusí být výrazem bagatelizace skutku, ale výsledkem individuálního posouzení konkrétního případu. Právě důsledná individualizace trestu je jedním ze základních principů moderního „západního“ trestního práva.

Jestliže by česká společnost dospěla k závěru, že tresty za závažnou kriminalitu jsou obecně příliš mírné, měla by vést širší debatu o podobě trestní politiky jako celku. Nejen populisticky o znásilnění. Hlouběji diskutovat bychom měli například o účinnosti vězeňského systému, o možnostech resocializace pachatelů nebo o kvalitě a rychlosti odškodňování obětí. Zaměřovat se výhradně na jediný typ trestného činu a vytvářet dojem, že právě zde justice selhává, je alarmujícím způsobem zjednodušující.

Divoký a přísný Východ

Ostatně není bez zajímavosti, že postkomunistické země včetně České republiky mají zpravidla přísnější trestní sazby než řada států západní Evropy. Volání po dalším zpřísňování trestů proto nemusí automaticky vést k lepší ochraně obětí ani ke snížení kriminality.

Oběti znásilnění si bezpochyby zaslouží maximální ochranu, citlivý přístup a spravedlivé odškodnění. Zároveň si však veřejnost zaslouží pravdivé informace. A fakta říkají, že šestákové tvrzení o tom, že české soudy pachatele znásilnění běžně nechávají bez přísného trestu, jednoduše neodpovídá skutečnosti.

Veřejná debata o sexuálním násilí je důležitá. O to více by měla být vedena na základě dat, nikoli emocí, zkratek a politických sloganů.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.