Každej zasranej únor je to furt to samý.

Víte, po tom, co jsem přečetla hromadu literatury o psychologii traumatu, byla jsem přesvědčená, že si každý rok jen prožívám výroční syndrom. Ale hovno.

Došlo mi, že svůj vlastní čas už neměřím Silvestrem ani narozeninami, ale výročím toho dne, kdy se všechno rozpadlo. Nějak si dělám bilanci, dívám se na sebe z perspektivy toho, že se mi letopočet obnovuje právě 24. února. A samozřejmě si uvědomuju, jak strašně je to vlastně všechno v mém životě posraný a že jsem si nezasloužila zkušenost, kterou procházím.

Dodnes mě bolí klouby na rukou, hlavně zápěstí na změnu počasí, z těžké fyzické práce, kterou jsem byla nucená dělat, abych vůbec nějak přežila: protože brát pomoc je ponižující a posílat donaty na sbírky pro známé, kteří vstoupili do armády, je nutnost. Protože i když jsem se naučila jazyk, pořád je pro mě cizí a nikdy ho nebudu ovládat tak, abych v něm dokázala plně vyjádřit své myšlenky a pocity, dělat práci, která mě naplňuje.

Protože se Rusové každý den snaží zabít mého tátu. Protože máma za ty čtyři roky strašně zestárla a výrazně se jí zhoršilo zdraví. Protože sleduju, jak se mí rodiče rozpadají, zatímco já s tím nemůžu udělat vůbec nic. Jsem bezmocná.

Protože kombinovat práce, která sama o sobě vyčerpává, a k tomu se ještě věnovat aktivismu / sociálním sítím / trávit všechny dovolené na dobrovolnických cestách, je vyčerpávající. Protože ve svých aktivitách vidím smysl, a peníze se nespadají z nebe. Práce (kterou zřejmě beru Čechům) mi sice zajišťuje existenci a základní životní úroveň, ale k čemu je takový život, když ve svých skoro třiceti musíš bydlet ve spolubydlení a ani si nemůžeš dovolit pořídit kočku. Protože vždycky tu je hrozba, že se z bytu, kde teď jsi, budeš muset odstěhovat a nový už budeš hledat s kočkou a s tím, že jsi posraná Ukrajinka a cizincům nepronajímáme.

Proklínám všechno to, co Rusové s mým životem udělali.

Protože vrátit se je děsivé. Protože žít na Ukrajině je teď těžké. A ještě horší než strach ze samotné smrti je žít ve stavu, kdy si uvědomuješ, že ve skutečnosti už jsi dávno mrtvá. V únoru 2022. A nejděsivější je, že moje hlavní přání není jen vrátit se domů, já se chci vrátit do toho momentu, kdy jsem byla živá. Měla jsem plány a ambice, dělala zajímavou práci a viděla svou budoucnost. Chci se vrátit do konkrétní středy 23. února.

Ale to není možné.

Možná bych si měla prostě odpočinout. Ale ani to není možné.