Právo většinou nezakazuje samotný jev, ale teprve jeho nepřijatelnou míru. Spor o střet zájmů Andreje Babiše to dobře ukazuje.

Lidé lžou, manipulují druhými, prosazují vlastní zájmy, způsobují druhým škodu a někdy si přisvojí něco, co jim tak úplně nepatří. Kdyby právo chtělo všechny tyto jevy odstranit už v jejich zárodku, běžný společenský život by nebyl možný.

Proto většinou funguje jinak. Nestanovuje nulovou toleranci, ale hranici.

Stará právní zásada de minimis non curat lex říká, že právo se nezabývá maličkostmi. Trestní právo pracuje se společenskou škodlivostí a principem ultima ratio: trestní represe má nastoupit teprve tehdy, když intenzita jednání její použití skutečně odůvodňuje. Podobnou logiku má proporcionalita, dovolené riziko nebo zákaz zjevného zneužití práva.

Dokonce ani lež není obecně protiprávní. Můžete tvrdit, že jste nejlepší šachista v hospodě nebo že váš výrobek je „nejlepší na světě“. Z právního problému se lež stává až tehdy, když splní další podmínky – například významně uvede druhého v omyl a způsobí mu škodu.

Ani násilí není absolutní kategorií. Boxer soupeře úmyslně udeří nebo obránce může útočníkovi způsobit zranění. Rozhodují okolnosti, souhlas, účel a přiměřenost.

A právě tak bychom měli přemýšlet také o střetu zájmů.

Střet zájmů není morální diagnóza člověka. Je to strukturální situace, v níž může jeho soukromý zájem ovlivnit výkon veřejné pravomoci.

Nějaký soukromý zájem má přitom každý politik. Ministr vlastní dům, má rodinu, bydlí v určitém kraji, používá automobil, platí daně a může vlastnit akcie. Z požadavku, aby veřejný funkcionář neměl vůbec žádný osobní zájem dotčený jeho rozhodováním, bychom snadno odvodili, že veřejnou funkci nemůže vykonávat nikdo.

Zákon proto ani zde nezačíná od nuly. Český zákon o střetu zájmů například říká, že veřejný funkcionář nesmí upřednostnit osobní zájem před veřejným a nesmí využít své pravomoci k vlastnímu prospěchu. U veřejných zakázek a dotací jde ještě dál a stanovuje dokonce konkrétní hranici: u vybraných veřejných funkcionářů pracuje s podílem nejméně 25 procent v obchodní společnosti.

Spor kolem Andreje Babiše je proto podle mého názoru často veden špatnou otázkou.

Na jedné straně se říká: každý politik má nějaký střet zájmů, takže proč by měl být problém právě Babiš? Na druhé straně se někdy se samotným slovem „střet“ zachází téměř jako s důkazem provinění.

Obě úvahy míjejí podstatu.

Správná otázka není, zda Andrej Babiš má nějaký osobní ekonomický zájem. Správná otázka zní, zda rozsah tohoto zájmu, jeho vztah k firmám čerpajícím veřejné prostředky a rozsah pravomocí předsedy vlády překračují hranici, kterou právo považuje za přípustnou.

Přesně tak ostatně postupuje i Evropská komise. V září 2026 uvedla, že českého premiéra považuje za osobu v potenciálním střetu zájmů ve vztahu ke správě kohezních a zemědělských fondů a že dosavadní uspořádání svěřenských fondů podle ní toto riziko dostatečně neodstraňuje. Současně však výslovně rozlišila situaci přímých zemědělských plateb, kde při absenci správního uvážení považuje riziko střetu za nízké.

To je podstatný detail. Ani zde neplatí jednoduché „Babiš ano – Babiš ne“. Rozhodující je, kde existuje možnost ovlivnit rozhodnutí a jak silná je vazba mezi veřejnou pravomocí a soukromým prospěchem.

Právo je totiž v mnoha oblastech méně moralistické, než si představujeme. Neptá se, zda se v člověku nachází stopové množství sobectví, konfliktu zájmů, manipulace nebo nepravdy. Ptá se, zda jejich intenzita překročila hranici, za kterou už poškozují ostatní nebo fungování společnosti natolik, že je namístě zasáhnout.

A spor o střet zájmů není výjimkou. Je to právě spor o tuto hranici.