Jaká byla podzimní událost, která zasáhne naše životy a třebaže se na ni časem zapomene, zanechá trvalý otisk? Nenechte se vysmát, že to byly americké prezidentské volby, i když s volbami bezprostředně souvisí. Je to vstup Petra Fialy na platformu Tik Tok. Jak to asi probíhalo, jak se stalo, že premiér nakonec souhlasil?

Pravděpodobně to byly ohledy na národní zájmy. Ve filmové fikci jsme viděli něco podobného v netflixovém seriálu Černé zrcadlo. Vyděrači postaví britského premiéra před doslova šílenou volbu: pokud chce zachránit život unesené královské princezny, musí v přímém televizním přenosu souložit s prasetem. Je snadné si představit scénu, kdy mediální rádci předložili premiérovi nezvratné argumenty, že v zájmu záchrany demokracie, pokud chce boj s populismem dovést do vítězného konce, musí po vzoru japonského císaře Hirohita snést nesnesitelné: kapitulovat a jít na Tik Tok.

Premiér po těch slovech zesinal.
„To mám… předvést taneček?‟
Při tom pomyšlení se zachvěli i mediální rádcové a spěchali premiéra uklidnit:
„To ne. Stačí, když si před kamerou uvážete kravatu a oblečete sako.‟

Tak se i stalo a Petr Fiala vstupem na Tik Tok podstoupil potupnou cestu do Canossy, kde i římský císař se musel podvolit papežovi. Výsledky americké prezidentské volby podaly premiérovým rádcům ponuré zadostiučinění. K voličům promlouvají média, jako je Tik Tok. U nás Tik Tok sleduje 62% lidé do 29 let, co s tím? Jak provolává Ondřej Bratříček Tesárek ve svém povolebním manifestu, ve své výzvě k pravici:

Žádný veřejnoprávní novinář už vám nepřinese sympatie. Žádný tradiční novinář už vám nevyhraje volby. Žádný na stát nasáklý umělec vám nezlepší PR. Žádný státem podporovaný sportovec už vám nepřitáhne davy.

Doba se změnila, prostředí obecně vnímané jako „internet‟ nevratně pozměnilo politiku. Nestalo se poprvé, kdy nová komunikace technika změnila chod věcí veřejných. Nejdřív to byl denní tisk, pak rádio, v novější době televize. Od jejího nástupu se nemůže stát, aby ve volbách – přinejmenším těch amerických – zvítězil plešatý kandidát. Politici teď musí jít přímo k občanovi, aby ho oslovili napřímo, bez prostředníka. Samozřejmě to vede k trivializaci sdělení, ale zároveň k vyjádření podstaty programu. Divadelní principál vyzývá autora dramatu: napište mi na druhou stranu téhle vizitky, o čem vaše hra je. Je to dobře nebo špatně? Oba postoje jsou legitimní, ale vedou k jednomu závěru, že taková je dnešní realita.

Tím, že slábne vliv autorit, prostředníků, vykladačů, zkrátka těch „tradičních novinářů‟, kteří vyhrávali volby, je třeba se ptát, jestli právě v tomto procesu není náznak čehosi jako přímá demokracie. A zase, někdo tomu může tleskat, u nás na to máme i politickou stranu, ale někoho to děsí.

Já patřím do té druhé skupiny.