19.3.2024 | Svátek má Josef


TERORISMUS: Když to bouchne a proč zrovna teď

19.4.2021

Diskurs o tom, jestli směřujeme na Západ, jestli tam vůbec jsme nebo snad směřujeme zpět na Východ, nebo tam ještě jsme, trvá nejméně od doby, kdy se Miloš Zeman stal presidentem. Jde o černobílé vidění světa se všemi jeho nevýhodami, z nichž hlavní je, že každého, kdo zaujme tuto krajní pozici, zbavuje schopnosti vidět možnost kompromisů, vidět i lepší stránky druhé strany než jen ty špatné. Klasickým reprezentantem takové skupiny jsou ti, kteří (ještě s patřičně peprnými poznámkami či dokonce i vulgárnostmi) vidí presidenta Zemana jako člověka, který obrací kormidlo republiky směrem k Moskvě, jako vlastizrádce a hlavně jako ruského švába. Ať se tam každý v médiích a diskusích najde, který to říká. Takový Martin Fendrych snad kvůli směřování naší republiky na Východ s presidentem Zemanem u kormidla ani nespí.

Skutečnost je ale velmi jednoduchá. Celé to třeštění ohledně obracení kormidla na Východ, ohledně nebezpečí z účasti Rosatomu v tendru nebo ohledně Sputniku V je z obou extrémně protivných stran jen důsledkem nedostatku vlastního sebevědomí. Obě strany jsou v zajetí trvalého klišé a konstruktu, že jen tím, že patříme k Západu nebo naopak k Východu, máme vystaráno a jsme v bezpečí. Nic není hloupější než tohle trapné černobílé vidění světa kolem nás.

ČR nebo Rakousko jsou sice země, které tvoří srdce Evropy jako kontinentu, ale politicky či geopoliticky jsou to trpaslíci a velmi nevýznamní, nikoli bezvýznamní hráči. Je dobré si být vědom toho, že jsme malí, ale nutně to neznamená, že máme lézt do zadnic velkých na jedné nebo na druhé straně, neznamená to nutně, že se máme upnout jen k Západu, kde jsme politicky i vojensky napevno zakotveni. Vědomí vlastní geopolitické malosti ale může být relativní výhodou, protože můžeme pracovat i na dobrých vztazích s Východem, a je to dokonce žádoucí, aniž bychom museli štěkat jako mopslíci na velké nařvané psisko.

Já nevím, jestli se mám smát nebo brečet, když vidím ten svatý boj vedený z pozic, že co se řekne v Brusele, je svaté, když vidím, jak postupně jedna vláda za druhou v Brusele nedokáže postulovat jiné stanovisko ve prospěch národních zájmů v době, kdy výmysly těch brilantních mozků v EK a levicové většiny v EP jsou výslovně proti našim národním zájmům. Jako příklad uvádím sankce proti Rusku, které v posledních letech vedly k tomu, že Rusku prospěly, Rusko se více přimknulo nežádoucím směrem k Číně a zatímco Francouzi a Němci, sankce nesankce, jedou ve velkém byznysu s Ruskem, řada našich podniků s vynikajícími vazbami na ruské trhy šla ke dnu, anebo kvůli tomu musí prožívat krizová období.

Tím se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu. Kdekdo tady je ochoten tvrdit, že hranice uvnitř poválečné Evropy a světa jsou jednou provždy dány, ale nic není vzdálenějšího pravdě. Tak jako se rozpadly celé státy (Československo či Jugoslávská federace například), tak může dojít ke změnám i jinde. Například proto, že kdysi ve zcela jiných geopolitických podmínkách udělal politický řepák s rukou na jaderném tlačítku tragickou chybu a Krym přišoupnul k Ukrajině, ačkoli tam nikdy nepatřil. Jako bychom si neuměli třeba vzpomenout na to, jak to bylo se Sárskem nebo Alsaskem-Lotrinskem. Ani spojenectví nejsou pevná, jak se zdají. a hlavně nejsou odhodlaná, jak mohou vypadat. Kdo chce padnout za zájmy Ukrajiny proti Rusku, ať se od Brusely po Londýn a přes Washington do Prahy přihlásí a jde do toho. Zní to jako nepřípustné zlehčení, ale jak jinak pojmenovat tu skutečnost, že Ukrajina je bolavá zkorumpovaná evropská země vytvořená pod tlakem historických okolností i tam, kde nikdy Ukrajina nebyla. Spojenectví se mění, zůstávají jen národní zájmy a ty nejsou vždy po chuti sousedům. Bylo to tak a zase to tak je, protože tato doba je turbulentnější, než kdy byla od přelomu let 1948-49, kdy Rus či Sovět (jak libo) blokoval Berlín. Zase se vede studená válka, tentokrát je ale možná pilnější v jejím rozdmýchávání Západ.

Evropa ani Amerika Rusku nikdy moc dobře nerozuměla a Rus někdy nerozumí ani sám sobě. Já jsem si vědom, že Putinovo vojenské testování východu Ukrajiny je jednak velkou hrou dovnitř ruské společnosti, kde Putin už nemá takovou pozici jako před 10-15 léty, a jednak ukazování svalu nové americké administrativě. Ale myslím si, místo rozšiřování sankcí, hloupého pávení se a ukazování svalů, které bohužel na straně NATO působí mnohem nepřesvědčivěji než na straně Ruska, by bylo dobré sedět u jednacího stolu a jednou provždy vzít krymskou a luhanskou či jinou územně-národnostní realitu na vědomí a najít modus vivendi. Když totiž neumíš nebo v tomto případě spíš nemáš na to dát tomu druhému přes tlamu a zahnat ho jako psa do boudy, tak musíš přemalovat kulisy i hranice a bude zas na pár desetiletí klid. Kdo myslí, že navždy, je naivní a nepobral. Všechno je stále v pohybu a nikdy to nebude jinak.

Nemusím být zkušený diplomat, stačí, když léta sleduji, čtu a vyhodnocuji veřejně dostupná fakta, abych věděl, že čím více budeme Rusko tlačit směrem k Číně, tím hůř pro Evropu. Ano, pro tu Evropu, která ani nedovede ubránit svoji hranici proti nelegálnímu obchodu s tzv. imigranty, tomu možná největšímu byznysu postavenému na penězích těch nejchudších. Jaký paradox, jaká nevoňavá politika tohoto navoněného Západu.

Dukovany a Sputnik V jsou jen zástěrka, trapné odvádění pozornosti od vlastní neschopnosti se porovnat se světem kolem a občas projevit vlastní názor tam, kde EU prostě selhává (jak ostatně ohledně vakcín uznala i Věra Jourová - až na to, že ani ona ani jiní bruselští géniové svoje funkce nepoložili a neodešli do pryč). O zdraví našich lidí či jadernou bezpečnost v této trapné české taškařici nikdy nešlo a ani nepůjde. Léčí se tu jenom komplexy z vlastních nejistot a nedostatečnosti. A tak musíme poslouchat blábol politického zpovykance ročník 72 o novodobém zvacím dopise Brežněvovi anebo o Sputniku V jako ruské zbrani v hybridní válce.

Střih----------------------------------------17.4. 2021

Při psaní tohoto komentáře se udály okolnosti kolem kauzy muničního skladu ve V. a údajném zapojení ruské vojenské rozvědky GRU do zničení skladu včetně úmrtí dvou osob a dalších závažných následků. Protože máme informace jen z médií a bůh ví, kolik lidí z politických kruhů se mohlo do hloubky seznámit s důkazy našich bezpečnostních složek, je těžké hodnotit, jestli vykázání 18 ruských diplomatů je hodně nebo málo a jestli mají ještě i poté následovat další sankční kroky.

Kdybych totiž byl příznivcem spikleneckých teorií (a to já sakra nejsem), myslel bych si, že to je zázrak a ohromná náhoda, že to ruplo právě nyní. Jak je citován jeden zdroj, záběry z kamer ve V. jsou známy od r. 2014, ale někdo pozorný a chytrý spojil tváře z kamer ve V. s tvářemi lidí angažovaných v kauze Skripal. To trvalo tři roky zpravodajským složkám najít toto spojení? To je legitimní otázka. Protože když se teď vyjádří bývalý ministr zahraničního nevměšování Tomáš Petříček, že jisté informace již dříve o tomto spojení měl, a zároveň natvrdo řekne, že po těchto událostech je ruská účast v dostavbě bloku v Dukovanech a při dodávce Sputniku V bezpředmětná, pochybnosti o časovaném zveřejnění se prostě nabízí. Nejspíš to také věděl již dříve Jan Hamáček. Takže se o tomto spojení vědělo a teď se nabízí další legitimní otázka, proč tato naprosto zásadní informace byla v šuplíku přes dva roky a proč zrovna až dnes je skandál na světle božím. Rázný krok byl už učiněn, 18 ruských diplomatů bylo vykázáno, stejný udělá Moskva a nám na ambasádě v Moskvě zůstane jen vrátný a uklízečka, americká podpůrná reakce byla opatrně vyslovena a možná bude vyslovena další a tvdší, ale teď je opravdu důležité netřeštit a neudělat větší paseku neuváženými kroky a dobře všechno vyhodnotit a neblbnout. Protože když vidím rozhořčení traktoristy Jurečky, který během jarních polních prací pečlivě monitoruje události na východě Ukrajiny a volá po dalších tvrdých krocích, nebo výzvu k rozsáhlým sankcím z úst europoslance Zdechovského, nechtěl bych být náčelníkem generálního štábu. Náš český mír začíná být pokračováním války.

Vypadá to, že se asi v příštích dnech budeme divit a protože se tady v ČR nakonec všechno vykecá, budou možná někteří z našich i zahraničních politiků za pár dní litovat svých ostrých slov či výzev. O ty rozjitřené chvilkaře, co řádí před ruskou ambasádou v Praze když se to smí, strach nemám. Ti startují na první našlápnutí kvůli všemu a všude.

Ruský šváb na Hradě, jak je v ČR i seriózními médii roztomile titulován president republiky, udělal myslím to nejlepší, co v dané chvíli lze. Odsouhlasil postup premiéra a dal si týden bobříka mlčení. Ví, že když bouchne petarda, je každý chvíli ohluchlý a slepý a také že ráno je moudřejší večera.