Nesouhlasím s tím, co řekla. Stejně tak nesouhlasím s jejím odsouzením. Do vězení s podmíněným odkladem.

Jako pěšák sametové revoluce se smutkem i rozhořčením pozoruji, že se stále víc rozevírají nůžky mezi mým ideálem a realitou, pokud jde o jednu z nevýznamnějších hodnot – svobodu slova. Kdyžjsem se 29. května dozvěděl, že pražská (dnes už bývalá) učitelka Martina Bednářová, byla (chtělo by se říci konečně) odsouzena, dostavil se šok. Řeč je o M. Bednářové, která v dubnu 2022 vykládala žákům nesmysly a lži týkající se ruské agrese proti Ukrajině. Její stíhání a odsouzení považuji za chybu. A to přesto, že s jejími názory, tak jak je znám z veřejných zdrojů, bytostně nesouhlasím. V záležitosti války na východě Evropy zastávám striktně proukrajinský postoj. Nicméně svobodný demokratický režim musí ustát i názory, které hlásá M. Bednářová.

Proto jsem rozsudku – podmínka „7 na 20 (měsíců)“ plus jakási „mediální převýchova“, což silně připomíná praktiky, které vůči lidem s odlišnými názory uplatňují komunistické režimy v ČLR, KLDR i jinde – nejenže netleskám, ale jsem zděšen, že je něco takového vůbec možné. Abych byl něčeho takového svědkem, tak kvůli tomu jsem v listopadu 1989 v našem městě klíčky nezvonil a protirežimních demonstrací se neúčastnil. Opravdu ne.

Než budu pokračovat, odpovím na možnou otázku, co tedy s M. Bednářovou? Jako odpovídající postih považuji rozvázání pracovního poměru – ale nic dalšího. Přesunout její případ do trestněprávní roviny je něco, s čím absolutně nesouhlasím a co zásadním způsobem diskredituje v mých očích celý polistopadový justiční systém (v širším slova smyslu, včetně OČTŘ). Aby mi ale bylo dobře rozuměno. Netvrdím, že nejrůznější nepravdy, fake news apod. mají „právo“, aby byly hlásány kdekoli – ve školní výuce, v médiích, na sociálních sítích. Jsem ale přesvědčen o tom, že ani ta sebestupidnější dezinterpretace pravdy nesmí být kriminalizována. Stíhat lidi za vykládání dezinformací (ve školní třídě to sotva lze nazvat šířením) je chyba. Návrat zpět. Znevážení ducha sametové revoluce. Cesta do pekel. Jistěže existuje výjimka – vyhrožování násilím, fyzickým napadením či smrtí. To však není „názor“, ale verbální trestný čin. O tom tento článek není.

Přiznám se, že když se případ M. Bednářové dostal do médií, tajně jsem doufal, že státní zástupce policejní podání proti učitelce odloží. Stal se ale pravý opak. Jsem z tohoto vývoje hluboce zklamán, rozčarován a krajně znepokojen, protože si myslím, že vyhazov učitelky měl být maximálním trestem, pokud nechceme veřejnost znejistit, že svobodě slova jsou u nás salámovou metodou přistřihována křídla. Po dvojím osvobozujícím verdiktu jsem začal získávat naději, že s naším soudnictvím to v této oblasti přece jenom nebude tak zlé. Trpce jsem se zmýlil. Přestože rozsudek „7/20“ není pravomocný, tak bez ohledu na to, jak to nakonec celé dopadne, se coby prostý pěšák sametové revoluce musím opět vyrovnat s těžkou deziluzí. Na vývěsním štítu s názvem „Svoboda v ČR“ ulpěla další temná, nesmazatelná skvrna.

Děsivé je, že příslušné orgány se touto pseudokauzou zabývají už třetím (!) rokem. V lednu 2023 bylo oproti ní podáno obvinění, pak byla dvakrát osvobozena a nyní tedy podmíněně odsouzena. A to není konec. Dám-li na jednu misku vah to, co se při oné hodině slohu v dubnu 2022 stalo a na druhou všechno ostatní, co s tím souvisí, musím se zármutkem konstatovat: Ne, toto jsem v listopadu 89 opravdu nechtěl.