Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

K firmám, PR, sociálním sítím.

Na jedné straně přesně platí, co píše pan Kechlibar. Popularita pojmu a obsahu společenské zodpovědnosti je ohromující. Je všude, tvoří veškerý kontent.

Druhou stránkou je atmosféra na pracovišti mezi zaměstnanci a firmou a tady se určitě liší různé kultury v různých firmách (o to hůře se hysterikům ukazuje na jednoho veřejného nepřítele, není to jako ukazovat prstem na Fialu, který za všechno může).

Ano, jsou zde bohové sociální zodpovědnosti, genderové vyváženosti a boje s klimatickými změnami, ale že by byl život v korporátu horší, nežli v takzvaně svobodných devadesátkách? Upřímně, dnes je možná vhodné tu a tam zapálit vonnou tyčinku bohu genderové vyváženosti, ale zase už není nezbytné pokouřit nějakému Babišovi a jeho devadesátkovým ekvivalentům.

Co je úplně nové, jsou právě ty sociální sítě a internet jako takový. Které umožňují distribuci jakékoliv zprávy široké veřejnosti s možností snadné identifikace autora a jeho provázáním mimo jiné právě třeba i s tou firmou.

Běžný člověk dříve neměl možnost takového veřejného vystupování. A pokud někdo veřejně publikoval, měl většinou korektora a redaktora atd. Kdežto na sociální síť na internetu lze umístit skutečně jakýkoliv zoufalý frustrovaný skřek z nejtemnější hlubiny momentálního duševního rozpoložení.

Takže nejde jen o otrlost. Potřebujeme se naučit, že jde opravdu o veřejný prostor a jako s takovým s ním pracovat a podle toho se v něm chovat. A potřebujeme opět najít způsob, jak spolu komunikovat mimo pracoviště a jak i v internetovém světě oddělit práci a soukromí. Což je asi těžký pro někoho, kdo má na Facebooku půlku kolegů z práce a druhou půlku přátel z rodiny.

Ani tomu nesvědčí čím dál rozšířenější požadavek na nutnost identifikace autora právě v různých sociálních sítích a dalších médiích (třeba na idnesu). A nejde mi o anonymitu. Jen přemýšlím o tom, jak na internetu coby médiem komunikace mezi lidmi oddělit veřejný a soukromý prostor.