12.8.2022 | Svátek má Klára


SVĚT: Útěkáři

31.1.2012

Začátkem ledna mne zavolal vedoucí Víkendu MFD Vladan Šír se žádostí, abych napsal článek o různých tajných útěcích - měla to být reakce na podivný odsun tří našich turistů ze Zambie. Vyhověl jsem, článek poslal, ale když jsem se ve čtvrtek zastavil v redakci, dověděl jsem se, že nevyjde, protože mají mít šest stránek k úmrtí Josefa Škovoreckého. Fajn, říkal jsem si, dají ho o týden později. Dnes však opět nevyšel, mají aktuálnější události. Není to poprvé, co mi nějaký článek nevyšel. Ale redaktor, který si ho objednal, se vždycky ozval a domluvili jsme se. Tentokrát se neozval nikdo.

Tady tedy je článek v originální verzi.

Jasné státní tajemství

Zadrželi tři naše turisty v Kanánii! Prý dělali špionáž. Ztratila se skupina několika chlapců a děvčat při sběru brouků v Equenii, přiblížili se k území povstalců.
Jakmile taková zpráva přijde na kterékoli ministerstvo zahraničí, vypuká poplach. Vytvoří se krizový štáb v čele s náměstkem ministra. A ministr pošle ostrou diplomatickou nótu vládě Kakánie či Equenie: Žádáme okamžité propuštění našich zadržovaných občanů, jsou nevinní. Žádáme, aby vaši vojáci osvobodili naši mládež ze zajetí teroristů.
Ke konci prvního zasedání krizového štábu se podaří najít na ministerstvu nižšího úředníka, který o Kakánii něco málo ví. Potvrzuje, že demokracie tam je slabá, o moc v zákulisí bojují kmenoví či náboženští vůdci, s vládními úředníky nelze jednat bez úplatku. Diplomatické styky nemáme, protože obchod s tímto státem je zanedbatelný, naše zájmy zastupuje honorární konzul.
Členové štábu diskutují, jaké jsou šance dostat naše občany ze zajetí. Zpravidla se neshodnou, tady neexistují žádná pravidla.
Šéf výzvědné služby, který je rovněž členem štábu, rozjede vlastní tajnou akci, s níž se svěří mezi čtyřma očima ministru zahraničí či premiérovi. A ti mu k ní dávají požehnání. Na štáb už nechodí, posílá tam jako pozorovatele jednoho nižšího důstojníka.
Příslušníci rozvědky začínají analyzovat situaci, zjišťují situaci v dané zemi, hledají spřátelené tajné služby, které s ní udržují styky, a hlavně se snaží vypátrat, kdo má na uvěznění těchto lidí zájem.
Ministerstvo zahraničí bouří, žádá o pomoc spojence, posílá do země, v níž jsou občané zadržováni, speciální vyslance, kteří slibují tamní vládě za jejich propuštění modré z nebe. Nic nepomáhá.
Tajná služba získala příslib spolupráce od kolegů ze dvou spřátelených zemí. Samozřejmě to bude něco stát. Třeba pomoc při hledání teroristů v různých částech světa. Anebo příslib spolupráce při řešení nějakého ožehavého problému. Případně závazek propříště, anebo úplně něco jiného.
V Kanánii propustí zadržené lidi na vysoké kauce, které tamní konzul zaplatí, musí tam však počkat na soud. Zato v Equenii nemá vláda chuť posílat své vojáky do pralesa kvůli pár cizím klukům a holkám, partyzáni unesli i naše vysoké důstojníky a vládní úředníky a my o nich nic nevíme.
Pro Kanánii se chystá klasická operace. Pro zadržené občany získá rozvědka cizí pasy, do kterých vlepí fotografie zadržovaných. Obvykle to bývají dokumenty zemí Asie anebo Jižní Ameriky, které se dají snadno upravovat a falšovat. Několik lidí z realizačního týmu do Kanánie odletí, aby si ověřili, nakolik benevolentní jsou kontroly na letištích a bdělost policie. Někdy zjistí, že výhodnější bude dojet autem na nedaleký hraniční přechod do vedlejšího státu, případně použít loď plující pod spřátelenou vlajkou.
Dosavadní diplomatická jednání k ničemu nevedou. Teprve v této chvíli a po těchto přípravách se ředitel výzvědné služby domluví s ministrem zahraničí či s premiérem na spuštění akce. Zpravidla proběhne úspěšně, protože Kanánie je proslulá línými policisty a celníky, zato chtivými úplatku za rychlé odbavení.
V Equenii, kde probíhají několik desetiletí partyzánské boje, musí rozvědka použít jinou metodu. Najde obchodníka se zbraněmi, který zásobují povstalce. Ten se nejdřív vykrucuje: "Pánové, vy se mýlíte, já s nimi nemám nic společného." Teprve když vystupňují odměnu za zprostředkování, kývne. Jednání o výkupném přes několik prostředníků se protahuje, bandité nechtějí slevit, nakonec se je podaří obměkčit.
Když se uvěznění a unesení vrátí domů, musí se zavázat, že o způsobu svého návratu se nebudou pod peřinou svěřovat manželce anebo chlubit kamarádům v hospodě u piva. To zůstane tajemstvím mezi nimi a tajnou službou. Co kdybychom s těmito zeměmi navázali po změně poměrů výhodné obchodní styky anebo našli společnou řeč při mezinárodních jednáních.
Nicméně všechny výzvědné služby na světě vědí, jak tahle operace probíhala – není to nic nového, jenom v detailech se může lišit. Teď musí prostudovat její průběh – co kdyby se z ní mohly poučit.

Převoz vyzvědače v kufru auta

Náměstek podtajemníka ministerstva zahraničí David Goodall se podíval na hodinky a řekl: "Pánové, právě nyní překračují hranice. Držme minutu ticha a pomodleme se za úspěch operace." Goodall právě vedl ve Whitehallu v Londýně poradu speciálního výboru, který koordinoval útěk podplukovníka KGB Olega Gordijevského z Moskvy do Velké Británie.
Britové měli na odvozu Gordijevského mimořádný zájem. Když sloužil v dánské Kodani, nabídl se jim v roce 1974, že pro ně bude pracovat. Měl stále větší pochybnosti o správnosti sovětské politiky, které začaly, když mu jeho bratr – rovněž příslušník KGB – vyprávěl o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kterou sledoval. Později ho centrála přemístila do Londýna jako zástupce rezidenta, tedy šéfa všech sovětských vyzvědačů v zemi. Nyní měl být jmenován rezidentem. Tento dablér, jemuž dali Britové krycí jméno "Tickle" a později "Felix", podával informace důležité pro celý Západ. Četla je nejen premiérka Margaret Thatcherová, ale i prezident Ronald Reagan.
Avšak najednou dostal Gordijevskij neobvyklý příkaz: "Vraťte se do Moskvy pro instrukce od nejvyšších šéfů." Tohle přece absolvoval už před několika měsíci. Není to chyták, nejsem prozrazen? Britové ho ubezpečili, že nezachytili sebemenší náznak nějakého nebezpečí. Nicméně pro jistotu vypracovali přesný plán útěku, který s Gordijevským několikrát prodiskutovali. A potom instrukce vlepili do desek jedné z knih, kterou si vezme s sebou.
První rozhovory s nadřízenými v centrále rozvědky v Jaseněvu u Moskvy v červnu 1985 byly rozpačité. Potom pozvali Gordijevského na chatu, kde mu dali do pití drogu pravdy: "Přiznej se, že pracuješ pro Brity. Už od Kodaně." Ubránil se, nic neprozradil.
Byl to první výslech. Uvědomil si, že na konci by ho čekala poprava. Rozhodl se, že požádá o evakuaci.
Musel postupovat opatrně. V bytě mu určitě zabudovali odposlech. Možná někde instalovali i miniaturní kameru. Sáhl po anglickém románu, v jehož deskách měl kopii plánu k útěku. Knihu odnesl do kuchyně a nechal ji rozmočit. Potom vyloupl z vazby list celofánu s instrukcemi. Přečetl je v komoře při svíčce. Udělal si z nich na papír šifrované poznámky a originál spálil. Papír s poznámkami zmačkal do kuličky a odnesl do garáže vzdálené několik kilometrů od bytu.
"Abych mohl upozornit Brity, že jsem v nebezpečí, měl jsem se objevit na určitém nároží v úterý v sedm večer a zůstat stát na okraji chodníku u lampy s igelitovou nákupní taškou Safeway v ruce," napsal v memoárech Příští zastávka poprava. "Třetí neděli nato, v jedenáct dopoledne, mám narychlo předat písemnou zprávu v chrámu svatého Vasila na Rudém náměstí." Přímá domluva s pracovníky britské ambasády nepřicházela v úvahu – telefony KGB odposlouchával a budovu bedlivě střežil.
Ten úterek vyšel z domova už ve čtyři hodiny. V ruce nesl dvě tašky nacpané starými novinami, jakoby v nich byl nákup. Tři hodiny trávil tím, že se snažil setřást ze sebe sledovací skupinu čili sledovačku pomocí procedury nazývané ve zpravodajském slangu čištění. Dokonale se ji naučil v základním kurzu KGB. První příkaz zněl – neohlížet se! Jel trolejbusem k nejbližší velké prodejně. Vešel do lékárny, z níž mohl sledovat pohyb venku. Pozorování si ještě jednou zopakoval z prvního poschodí spořitelny. Vcházel do různých obchodů a domů, vystřídal autobus, metro, taxík. Nakonec stál na určeném místě.
V Londýně vzbudila jeho žádost o pomoc velký rozruch. Požehnání k vyvezení dabléra "Ticklea" dala osobně premiérka Thatcherová. Později je potvrdil ministr zahraničí Geoffrey Howe.
Příprava této neobyčejně složité operace podle dohodnutého plánu mohla začít. Dosud znalo skutečnou identitu tohoto agenta jenom pět lidí. Avšak všichni zainteresovaní byli na dovolené. Okamžitě je povolali do Finska. Teď museli do tohoto tajemství zasvětit další zpravodajce. Čtveřice určená k převezení "Ticklea" si uvažovanou trasu několikrát projela, ale přitom nesměla vzbudit pozornost Sovětů.
Třetí neděli absolvoval Gordijevskij opět čisticí proceduru. Nakonec se zavřel v kabince na veřejném záchodě v podzemí u Rudého náměstí. Na nezalepenou obálku napsal: "Silně mne podezírají a jsem ve špatné situaci. Potřebuji být co nejdřív exfiltrován. Pozor na radioaktivní prach a autonehody." KGB totiž někdy nechávala osoby, které potřebovala sledovat, projít cestou pokrytou radioaktivním prachem, ten se přichytil na jejich podrážky, takže je mohla lépe sledovat. A zinscenovanou dopravní nehodou se dá jakákoliv operace překazit.
Na náměstí a v chrámu se procházela spousta lidí, zvláště cizinců. Hlídkovali tam nejen policisté v uniformě, nýbrž i příslušníci KGB v civilu. Gordijevskij vešel do chrámu, ale první patro, kde se měl setkat s neznámou ženou, bylo kvůli rekonstrukci zavřené. Vzkaz jí má strčit na schodech do kabelky. Marně se po ní v přízemí ohlížel.
Cestou domů kousky obálky rozžvýkal v ústech a postupně je vyplivoval. Proč setkání nevyšlo? Musí se v úterý večer opět postavit na signální místo, aby potvrdil děsivost situace. Jestliže mé první stání Britové zaregistrovali, měli by mne odvézt příští sobotu.
V pondělí otevřel desky druhé anglické knihy. Obsahovaly plán setkání v lese u Vyborgu, poblíž sovětsko-finských hranic. Vzdálenosti odpovídaly skutečnosti, ale jména byla převzatá ze zeměpisu Francie. Pro jistotu.
Také zavolal tchán: "Olegu, přijď zítra v sedm večer, udělám kuře na česneku." Nemohl mu říci, že se dostaví o hodinu později, to by KGB, která ho odposlouchává, hned zavětřila. Souhlasil, i když věděl, že se opozdí.
Po třech hodinách čištění přišel večer na obvyklé místo. Aby vypadal co možná nejméně nápadně, zašel do obchodu, koupil si cigaretu a zapálil. On, nekuřák! Tím znejistěl britskou spojku, která ho osobně neznala a myslela si, že se jedná o provokaci KGB. Nicméně britsky vyhlížejícího muže s tmavě zelenou taškou obchodního domu Harrod’s nakonec Gordijevskij spatřil. Upřeně se mu díval do očí, on na něho také – tím bylo řečeno všechno.
Ve středu si šel koupit jízdenku na rychlík do Leningradu. Když začal čištění krátkým sprintem a potom zabočením do vchodu obrovského činžáku s mnoha vstupy, zaregistroval svůj takzvaný stín. Najednou se přiřítil silný muž a rozhlížel se okolo sebe, potom něco řekl do mikrofonu na klopě a za chvilku přijelo auto se dvěma lidmi vybavenými rovněž vysílačkou.
V pátek vpodvečer po tom, co opět zametl sledovačku, dorazil na Leningradské nádraží. Proboha! Všude se to hemžilo příslušníky policie a vojsk ministerstva vnitra. Potom si vzpomněl – v neděli začíná světový festival mládeže. Po mně nejdou!
V Leningradě přestoupil na vlak do Zelenogorska, vzdáleného devadesát kilometrů. Se svými zachránci se setká u velkého kamene kousek od hlavní cesty k hranicím. Teď nesmí vzbudit žádnou pozornost! Obyvatelé pohraničí mají hlásit každého podezřelého. Nejlíp bude, když pojede autobusem do městečka Terijoki, které leží na půl cesty k pohraničnímu Vyborgu. A odtud se jiným autobusem vrátí do vnitrozemí. Podle snímků, které znal, se blížil k místu setkání. Vystoupil a šel kousek do lesa, až našel velký balvan. Dorazil však příliš brzy. Chtěl se skrýt a čekat, jenže komáři na něho nesnesitelně útočili. Nejlíp bude, když se vrátí do Vyborgu a tam se také nají.
První osobní auto mu zastavilo. Mladého řidiče nenapadlo, aby se stopaře vyptával, co tady dělá. V jídelně si dal kuře. Když dojídal, přišla tam skupinka dobře oblečených mladíků, nepochybně příslušníků KGB, kteří pátrají po lidech mířících ilegálně přes hranice. Rychle vypadl. Bylo vedro a on si uvědomil, že má před sebou dvacet kilometrů. To bych také nemusel tu schůzku stihnout!
Naštěstí mu zastavil řidič prvního nákladního vozu. "Kam jedeš? Tady nic není," vyzvídal.
"Ty nevíš, že tady jsou dači a v jedné z nich na mne čeká krasavice." Byl to příjemný chlapík a tohle vysvětlení se mu líbilo.
U balvanu na něho opět čekali komáři. Podíval se na hodinky. Už tady měli být! Půjdu jim trochu naproti.
Konečně uslyšel zvuk motoru. Kousek od balvanu zastavila dvě osobní auta se dvěma páry. Mezi nimi muž, se kterým se potkal v úterý večer.
"Boty dejte zvlášť, může na nich být radioaktivní prach," podal jim své boty. Potom vlezl do kufru jednoho auta. Měl tam sedativa na uklidnění, láhev studené vody a kontejner na moč. Rovněž aluminiovou deku, kterou přes sebe přetáhne, aby ho pohraničníci nevypátrali pomocí infradetektorů. Řidič pustil hlasitě muziku.
Za oběma britskými vozy jelo auto sledovačky. Britové zrychlili tak, že získali půldruhé minuty náskok a v té chvíli naložili uprchlíka. Když příslušníci KGB dorazili na další stanici dopravní policie, ke svému překvapení se dověděli, že Britové ještě neprojeli. Nicméně právě v té chvíli profrčeli okolo nich. Kde byli? Co tam dělali? Zřejmě se na okamžik zaskočili do lesa na malou stranu.
Sověti měli na hranici pět přechodů. Gordijevskij přes sebe přehodil deku. Během odbavování na čtyřech prvních, které spadaly pod KGB, hudba pořád hrála a motor běžel, avšak na posledním všechno zhaslo. Malér? Ne, celníci měli starosti s delegáty festivalu, mnozí Finové přijížděli opilí. Obě Angličanky zatím krmily psy brambůrkami, aby odvrátily jejich pozornost od obou vozů.
Konečně se auto rozjelo. Po dalším krátkém zastavení zazněla z reproduktoru Sibeliova skladba Finlandia. Jsem v bezpečí!
Když v lese otevřeli kufr, čekali na uprchlíka známí zpravodajci. V sobotu 6. července 1985 si tedy mohl vydechnout. Ovšem jeho žena a dvě děti zůstaly jako rukojmí na sovětské půdě.
Zpravodajci s "Felixem" zamířili do Norska. A potom letadlem do Londýna.
Londýnská vláda oznámila 12. září, že Gordijevskij požádal ve Velké Británii o azyl. Na základě jeho výpovědí bylo z Británie vypovězeno 31 sovětských diplomatů, příslušníků civilní a vojenské rozvědky. Uprchlíka přijala Thatcherová i Reagan, musel navštívit řadu zemí, aby politiky seznámil se způsobem myšlení Kremlu a důstojníky tajných služeb s jemnostmi práce KGB. Moskevský vojenský soud odsoudil Gordijevského k trestu smrti.
Se svou rodinou se uprchlík shledal až na podzim 1991, po zmařeném puči. Avšak manželství se brzy rozpadlo, Oleg a Leila se vzájemně odcizili.
Královna Alžběta II. pasovala čtvrtek 18. října 2007 Gordijevského v Buckinghamském paláci na Rytíře řádu svatého Michala a svatého Jiřího. Stal se tedy šlechticem.
V listopadu ho záchranka odvezla v bezvědomí do nemocnice – pravděpodobný pokus ruské tajné služby o zavraždění jedem přežil. Až do smrti zůstane pod ochranou zvláštního oddělení policie.

Záchrana amerických vyzvědačů z Iráku

Koncem roku 1990 si Američané uvědomili, že v Kuvajtu, který v létě okupovala vojska iráckého diktátora Saddáma Husajna, tajně působí šest příslušníků civilní výzvědné služby CIA a vojenské DIA. Vztahy Washingtonu s Bagdádem byly napjaté, americká armáda spolu se spojenci se chystala osvobodit Kuvajt. Běžný způsob odjezdu šestice byl nemožný.
Šéfové amerických zpravodajských služeb se obrátili se žádostí o pomoc k Britům – odmítli, nemají možnost. Rovněž Francouzi se do toho nechtěli zaplést. Sověti se vykroutili. Kdyby se akce prozradila, Saddám by nechal všechny účastníky popravit.
Nabídka přišla od tajné služby, od níž to nečekali – z Varšavy. Generál Krzysztof Kozlowski, velitel nedávno přetransformované výzvědné služby UOP, navrhl: "My máme v Iráku několik desítek stavebních inženýrů a dělníků. V přestrojení za ně by mohli vaši lidé vycestovat."
Operaci pod názvem Simoom (v polštině Samum) začal připravovat velitel jednotky speciálních sil GROM generál Gromoslaw Czempinski. Přitom jak Czempinski, tak mnozí jeho podřízení pracovali donedávna jako komunističtí vyzvědači na Západě včetně USA.
Šest Američanů se podařilo dopravit do polského pracovního tábora, kde se několik týdnů sžívali s osazenstvem, vstřebávali způsob jejich života a učili se základní polská slovíčka. Mezitím pro ně chystali ve Washingtonu a ve Varšavě polské pasy doplněné nezbytnými iráckými razítky. Bylo rozhodnuto, že jako obvykle pojedou autobusem na tureckou hranici.
Když vůz s několika desítkami Poláků a šesti utajenými Američany zastavil u pohraniční kontroly, vyšel ven velitel transportu se všemi pasy. Uvítal ho irácký důstojník plynnou polštinou – studoval na polské vojenské akademii. Vyptával se, co je nového v Polsku, vzpomínal na krásné Polky, ptal se, jak se jim líbilo v Iráku. Po chvilce mu vrátil pasy a podřízeným přikázal: "Ať jedou. Jsou to přátelé."
Najednou si irácký důstojník na něco vzpomněl a na jednoho Američana sedícího u okénka rozjíždějícího se autobusu houkl otázku v polštině. Agent se zatvářil jako opilec a něco zadrmolil. Auto se rozjelo. Na druhé straně hranice čekali polští, američtí a turečtí zpravodajci.
Později prezident George Bush v televizním projevu Polákům poděkoval a USA odpustily Polsku polovinu jeho dluhu, 16,5 miliardy dolarů.
V příštích týdnech evakuovali Poláci tímto způsobem ještě patnáct Evropanů, většinou Britů. Všem totiž hrozilo, že je irácký diktátor nechá připoutat ke strategickým objektům jako živé štíty, aby odvrátil jejich bombardování spojenci.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz