Čekali byste, že z uzbeckého Samarkandu vzejde výzva pro Západ? Těžko. Samarkand ale hostil lídry Šanghajské organizace pro spolupráci (Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Indie, Pákistán).

Ta sešlost působila lehce bizarně. Agentury referovaly, že šlo o první cestu Si Ťin-pchinga mimo Čínu od začátku šíření covidu, o první setkání Putin – Si po dlouhé době nebo že soudruh Si se nezúčastnil společné večeře (obava z covidu?).

Západní svět to nahlíží přezíravě. S novinovými titulky Svobodné země jsou silnější, než si myslí, autokracie slabší, než se obáváme. Či výzvou z vedení německé FDP – zločiny Pekingu proti lidskosti musíme odsuzovat daleko hlasitěji. Podporují to i věcné argumenty. Osm zemí na summitu v Samarkandu vykazuje hospodářský výkon 20 bilionů dolarů ročně (75 procent z toho připadá na Čínu). Kdežto osm nejbohatších zemí Západu produkuje 40 bilionů dolarů ročně (polovinu výkonu planety). Že by Západ mohl vnímat tuto sešlost jako konkurenci? Jako alternativní mocenské centrum? Ale jděte.

Jsou tu však i jiné věci. Třeba „měkká síla“, přitažlivost daná politickou kulturou či způsobem života. Zde vždy vítězil Západ. Leč ze zpráv ze Samarkandu si zaslouží pozornost tato: Čína a Rusko se až tak úplně neshodnou v postoji k válce na Ukrajině, Peking nefunguje jako velký vývozce zbraní do Ruska. Zato se Putin a Si dokonale shodli v obavě z „barevných revolucí“ a v tom, že je vyvolávají „vnější síly“.

Vidíme východní verzi toho, čemu Západ říká hybridní hrozby. Politická překvapení – brexit, zvolení Donalda Trumpa – vysvětluje „vnějším vlivem“ Ruska a Putina. Východ ta svá zase vysvětluje „vnějším vlivem“ Západu. Jako bychom byli na paralelní Zemi, kde věci fungují stejně, ale s jiným znaménkem či optikou. Ale pozor, není to bizár. Bude-li Západ dál tlačit na to, aby se nekácelo v Amazonii či Indie nepoužívala uhelné elektrárny, vsadili byste na to, že Brazílie a Indie zůstanou v západním bloku?