„V tom roce, kdy jsem se narodil, Albert Einstein vymyslel svou speciální teorii relativity. A to asi neměl dělat. Protože od té doby je všechno čím dál relativnější. Nejen co je krásný a co šeredný, co je pravda a co je lež, co je válka a co mír, co svoboda a co vězení, ale taky kdo je holka a kdo kluk? I když tato poslední nejistota stávala už před Einsteinem, tak mu nekřivděme.“ Tak v jednom rozhovoru komentoval svůj pohled na tehdejší svět Jiří Voskovec. Tedy v dobách, kdy neexistovaly pojmy jako fake news a hybridní válka.

Vzpomněl jsem si na ten citát, když jsem četl zprávy o účasti Vladimíra Putina na summitu arabských států v Teheránu, kde si porozuměl s tureckým prezidentem Tayyipem Erdoganem a íránskými vůdci Ebráhímem Raísí a ajatolláhem Chemeneím. Později se účastnil setkání Sdružení národu jihovýchodní Asie (ASEAN), kde se velmi kamarádil s vojenskou juntou státu Myanmare (dříve Barma). Jsou to státy nepřátelské Západu, proti kterému Rusko vede svou válku na Ukrajině. A přesto se stále ozývají hlasy, jak Západ tomu Rusku neporozuměl, jak si s Putinem měl víc povídat a vycházet mu vstříc. Nebo-li, jak západoevropská a zejména německá politika vůči Rusku byla správná, leč nedostatečná.

Jak to souvisí s relativitou? Při první válce v Perském zálivu (srpen 1990 – leden 1991) bylo celkem jasno. Irácký vůdce Saddám Hussajn byl agresorem a pod záštitou OSN byl mezinárodními vojenskými jednotkami z jím napadeného Kuvajtu bez pardonu vystrnaděn.

Druhá válka v Iráku (2003 až 2011) už nebyla tak jednoznačná. Rozpoutaly ji zprávy o utajovaných arzenálech zbraní hromadného ničení a po 11. září informace o propojení Iráku s organizací Al Kájda. Nic z toho se zcela neprokázalo. Válku vedli v podstatě Američané bez mandátu OSN. Americe se podsouvaly i jiné zájmy, zejména ovládnutí ropných polí. Saddám na ni doplatil životem. Dnes víme, že ta válka skončila v podstatě špatně.

Nesrovnávejme však války proti Ukrajině a proti Iráku z vojenského ani politicko-strategického hlediska. Ale tak, jak je vnímal „ostatní“ svět. I když motivy ke druhé irácké válce mohly být všeliké, Saddáma nikdo nelitoval. Byl to prostě darebák. Představa, že by tenkrát, uprostřed válek proti Iráku, Hussajn vedl dlouhé telefonické rozhovory s nejvlivnějšími politiky Evropy, že by obrážel summity a posílal své emisary na schůzky G20, vypadá dost absurdně.

Dnes se vedou disputace, zda Ukrajina vůbec kdy historicky existovala, a když, zda byla, je či bude ruská, zda Krym patří Ukrajině nebo historicky Rusku a jestli Ukrajinci byli, nebo zda ještě jsou svůj národ, nebo národ ruský. Zda Zelenskyj je fašista nebo obránce svého lidu. Jestli Západ toho Putina svým postojem k němu nějak neprovokoval. Jestli Gazprom, ruský státní podnik, bude posílat plyn do západní Evropy, proti které Rusko na Ukrajině fakticky vede svou válku (?!?).

Politici se bojí toho, že má Rusko zbraně hromadného ničení. Ale ty měl Irák údajně také? Západ má zbraně mnohem účinnější. Mají především odrazující účinky. Měly by odradit i Rusko. Nebo jsou to gumové atrapy?

Tenkrát, v 90. letech, demokratický svět dokázal pochybovat i blbnout, ale také ještě bojovat. Protože také ještě uměl pojmenovat věci pravými jmény. Dnes neumí pojmenovat agresora a jako takovému se postavit. Tedy vojensky. Sankcemi ano, ale ty začínají bolet obránce více než agresora. A v tom je další neinformace. Nedostatek energie a růst její ceny je důsledek německé energetické politiky, kterou převzala celá Evropská unie. Podobně záporné úrokové sazby cedulových bank jsou stále nazývány úroky, deficitní státní rozpočty sociální politikou, zákaz prodeje a výroby aut se spalovacími motory volným trhem, návrat k náhodné rozptýlené energii pokrokem, Taxonomie Evropské komise ochranou spotřebitele. A tak dále.

Politici vymýšlejí různá pojmenování, namísto aby řešili problémy. Trošku se blýsklo na lepší, když Donald Trump, bývalý americký prezident, Evropě jasně vzkázal, že Rusko není Míša Kulička, se kterým si může hrát, ale že je to velmi nebezpečný partner. A zavedl sankce proti plynovodům. Trump nebyl dobrým prezidentem, je to pošuk, ale některé věci viděl jasně a dokázal to dát najevo.

Teď asi záleží jen na lidech, jestli hru na nová slůvka přijmou, nebo jestli si sami budou umět své potíže pojmenovat a najít vůdce, kteří to budou s nimi hrát na rovinu. Zatím se zdá, že spíše slůvkaří. Je jim v podstatě dobře a nechtějí si připustit nějaké nepohodlí. Tak volí politiky, kteří hrají tu křížovku s nimi a tajenka zní: Není čeho se bát, bude líp.

Anebo je to obráceně. Čeká se na politika, který řekne jasně, jak se věci mají, a nabídne férová řešení. Bůh mu buď milostiv.

Ale zatím to vypadá jako čekání na Godota.

Jan Ferenc

Autor je šéfredaktorem deníku svethospodarstvi.cz