Před 20 lety české Ministerstvo vnitra zpřístupnilo první oficiální seznamy spolupracovníků komunistické státní bezpečnosti (StB). Ty se v různém rozsahu a značně kolísavých stupních důvěryhodnosti počaly podle očekávání objevovat téměř okamžitě po pádu totality.
Jedni chtěli znát toho, kdo na ně po léta donášel.
Druzí zase toužili svou spolupráci s StB ututlat a nenechat se zdiskreditovat.
Jako první zveřejnil seznamy spolupracovníků StB aktivista Petr Cibulka, poté následoval už zmiňovaný počin Ministerstva vnitra ČR, jež vydalo první data už 3 roky po Sametové revoluci. V současné době se za oficiální zdroj považují stránky Archivu bezpečnostních složek.
Státní bezpečnost vznikla prakticky ihned po skončení druhé světové války v červnu 1945. A když z rozkazu ministra vnitra Richarda Sachera přestala existovat, zaměstnávala cca 12 tisíc lidí, což představovalo pochopitelně jen pouhý vrchol ledovce. Stalo se tak ale až 15.února 1990, z čehož explicitně vysvítá, že StB zcela legálně fungovala ještě bezmála tři měsíce po pádu totality!
Není proto divu, že její pracovníci většinu inkriminovaných kompromitujících spisů úspěšně a bohužel nevratně zlikvidovali a precizně zahladili všechny stopy; především šlo o tzv. živé svazky, tedy seznamy aktivních spolupracovníků StB.
Oportunismus se rozkošatil a rozkvetl do tragických rozměrů a řada bývalých estebáků se bez potíží uchytila například v tajných službách nově vzniklého režimu.
Sesazení komunističtí pohlaváři tehdy s oblibou prohlašovali, že na seznamech StB zůstali jen ti, kteří si to nedokázali nějak zařídit – nebo ti, kteří měli jednoduše smůlu.
Takzvaný lustrační zákon, jenž měl zabránit, aby se do vysokých funkcí v čele státu, armády, soudů či veřejnoprávních médií dostali právě bývalí příslušníci nebo spolupracovníci StB, vysocí funkcionáři KSČ nebo Lidových milicí svůj význam a smysl přesto rozhodně měl a stále ještě má, protože mnoha takovým pokusům bývalých komunistických kádrů úspěšně zabránil.
Původně měl platit 5 let, poslanci však jeho účinnost i přes veto prezidenta Václava Havla prodloužili na další pětiletku a poté už přešli na systém adaptivního tempomatu – tedy, platí až do odvolání, přičemž rychlost, respektive tvrdost zákona je variabilní.
Od roku 2014 zná české právo tuto normu ve změkčené podobě. Poslanecká sněmovna tehdy zcela účelově rozhodla, že lustrační osvědčení na rozdíl od klíčových státních úředníků nemusí povinně předkládat jejich nadřízení, to jest ministři - členové vlády. Politické motivy a konotace této „redukce“ jsou všeobecně známy.
Ministerstvo vnitra předložilo však návrh na opětovné zpřísnění lustračních pravidel, jenž v říjnu loňského roku schválila vláda.
Doufejme, že se nejedná o žádnou politickou odvetu, ani politický kalkul – a že vládní koalici jde výhradně o obecné blaho, včetně blaha opozičního.
V odůvodnění se stručně řečeno dočítáme, že všem má být měřeno stejným metrem, tedy, že lustrační osvědčení musí překládat i jednotliví ministři, činí-li tak jejich podřízení. Proti takto formulované myšlence nelze nic namítat, selský rozum je na straně nového návrhu.
Nicméně ústavní právo hovoří jinak. Aby bylo rozdíly mezi klíčovými posty státní správy možné opravdu narovnat (což je hlavním cílem návrhu), pak by se novelizovaný zákon musel vztahovat také na přímo volené zástupce, to jest na prezidenta, poslance, senátory, hejtmany a starosty. A dovolím si předpokládat, že ministr vnitra Vít Rakušan patrně není připraven ani zplnomocněn k rekonstrukci Ústavy ČR.
Aktuální návrh kráčí nejen proti Ústavě, ale jde proti proudu času. Je to podobné jako kdybyste vyrobili auto, které má vady. Za 10 let je opravíte a chcete auto začít prodávat, ale trh (svět, společnost) se mezitím posunuly o pořádný kus dál. Do téže řeky vstoupit prostě nelze.
A je vcelku podružné, zda novelizace lustračního zákona byla či nebyla zakomponována do programového prohlášení vlády, protože ta by se nyní měla a musí primárně zabývat bezpočtem nepoměrně urgentnějších témat a problémů, o jejichž existenci neměli ještě ministři při nástupu do funkcí ani tušení. Podobně jako minulá vláda kupodivu nezahrnula do svého programového prohlášení kovidovou pandemii.
Co si tedy počít s lustracemi 33 let po Sametové revoluci? Má smysl je vůbec ještě vyžadovat?
Velké ryby minulého režimu nám už dávno uplavaly – a většina tam, odkud není návratu. O trestním stíhání nomenklaturních špiček jsme diskutovali tak dlouho, až to za nás vyřešil neúprosný čas.
Tatáž veličina utnula i letité spory o zrušení komunistické strany (po roce 1989), která v roce 2021, zdá se definitivně opustila koloseum vysoké politiky prostě proto, že její voličská základna vymírá. Čas opět rozhodl.
Preferoval bych (a nevnímám to jako alibismus) tento přirozený způsob postupné nápravy věcí před ostrým škrtem právnického pera i v případě lustračního zákona, který se už v horizontu 10-15 let stane natolik okrajovou záležitostí, že jeho zrušení, či spíše logický zánik bude jen pouhou formalitou.
Do té doby bychom ale měli tuto právní normu ctít a maximálně respektovat a pokud možno už nedovolit, aby se v letech, která ji ještě zbývají, stala nástrojem k vyřizování politických účtů či opětovné realizaci eufemisticky řečeno „nestandardních politických transakcí.“