Všechna média zveřejnila zprávu o auditu hospodaření bývalého vedení Národního parku Šumava (NPŠ), tedy odpovědnosti bývalého ředitele Jiřího Mánka. A protože se nepřišlo na to, že by někdo něco ukradl či zpronevěřil, současné vedení NPŠ obvinilo bývalého ředitele „alespoň“ ze „zbytečně a neúčelně vynaložených prostředků ve výši 11 milionů“.

Ponechávám stranou skutečnost, že Jiřího Mánka obviňuje současný ředitel Pavel Hubený, který působil jako náměstek za ředitele Františka Krejčího, který nejenže podle auditů prodával pod cenou tisíce kubíků dřeva, ale také zadával za desítky milionů právní služby spřáteleným firmám či musel platit pokutu ÚHOSu za špatná výběrové řízení. Policie také vyšetřuje dvojité zadání projektu na opravu zámku ve Vimperku, za který Správa za působení náměstka Pavla Hubeného zaplatila podruhé padesát milionů korun. A protože zámek je pořád ruina, lze spíše tyto peníze, a ne rekonstrukci hájenky na Březníku, považovat za neúčelně vynaložené prostředky. A to nezmiňuji fakt, že současný ředitel Hubený je jedním ze strůjců bezzásahovosti v NP Šumava, kvůli které došlo ke škodám na lesním majetku v řádu desítek miliard.

Nicméně předmětem mého textu je spíš upozornění na skutečnost, že v NPŠ, který hospodaří s roční dotací sto až dvě stě milionů (sto milionů ročně potřeboval ředitel Mánek a dvě stě milionů bývalý ředitel Krejčí), lze těžko uvažovat v pojmech „rentabilita“, „výnosnost“, „ekonomická efektivita“ či „ziskovost“. Národní park je prostě dotovaný subjekt, který se nemůže srovnávat s komerčním podnikem. Je proto naprosto subjektivní, pokud není porušen zákon, tvrdit, co je a co není „zbytečné či neúčelné“ či ekonomicky neefektivní.

Jiná věc je fakt, že jsme si prostě zvykli na to, že Národní park Šumava musí být takto masivně dotován ze státního rozpočtu. Před několika měsíci jsem se písemně dotázal ministra zemědělství M. Jurečky, jaký je jeho názor na samofinancování NPŠ. Z jeho písemné odpovědi cituji: “Z hospodářského hlediska představuje území NPŠ zdroj suroviny, která umožňuje pokrytí prostředků nutných k jeho správě, viz lesní majetky v dané oblasti ve správě Lesů ČR či Vojenských lesů a statků.“ Ministr Jurečka odborně vyčíslil roční přírůstky a ztráty a zakončil tvrzením, že „lze oprávněně předpokládat, že potenciál samofinancování je kladný a kvalitní již za současného stavu ekosystémů.“

Po letech „zeleného rozhazování“ nastoupili ředitelé Stráský a Mánek na cestu snižování nákladů. Dotace snížili z dvou set na sto milionů ročně a o dvacet milionů ročně snížili mzdové náklady. Byla to podle mého názoru dobrá cesta. Současné vedení naopak vyhlásilo záměr zadat na celou Šumavu odborné posouzení EIA. To jsou miliony pro vědce za posouzení, co se na Šumavě smí a co ne. A tak nejenom že je se šetřením na Šumavě konec, ale díky účelově zadaným posudkům bude opět zvětšeno území, kam lidé nebudou moci vstoupit.

Autor je senátor jižní části Šumavy