Hysterie, která v souvislosti s chystanými Sudetoněmeckými dny v Brně doslova lomcuje částí české veřejnosti, dovede člověka k prostému zamyšlení nad tématem smíření. Obvykle se smiřují někdejší nepřátelé.

Pokud přistoupím na variantu, že pořádání Sudetoněmeckých dnů u nás je nepřijatelné – a nemá cenu si nic nalhávat: vzhledem k tomu, co se kolem toho v politické sféře děje, jde o postoj vládnoucí koalice -, nemohu si nepoložit otázku, jaký by asi byl evropský vývoj, kdyby bylo po válce stejně nepřijatelné francouzsko-německé usmíření. Vždyť mír v Evropě bylo možné po skončení nejstrašnějšího vraždění v dějinách (které zavinili, rozpoutali a způsobili v něm příšerná zvěrstva Němci) nastolit a udržet také proto, že se oba národy po válce usmířily. Osobně nechápu usmíření jako zapomenutí zvěrstev, vyvinění agresora či bagatelizaci zločinů; nanejvýš problematická je i záležitost odpuštění. Je vůbec v lidských možnostech odpustit strůjcům holocaustu? Lze odpustit další nelidské hrůzy a teror spáchaný nacistickými bestiemi a jejich podporovateli?

O co tedy jde? O odpověď na otázku, jak dál? Jak dál navzdory prožitému peklu, které na kontinentu způsobila německá nacistická ideologie. To peklo se netýkalo pouze nás, nutno podotknout. Ano, v našem případě jde o to, jak dál mezi Čechy a Němci, jednotlivci i oběma národy, jak dál mezi oběma státy a vládami – a také jak dál mezi Čechy a sudetskými Němci, tedy potomky odsunutých. V tom posledním případě musí smíření znamenat uznání německé megaviny za veškeré zlo předválečné a zejména válečné samotnou reprezentací sudetských Němců (reprezentací krajanského sdružení), ale také na naší straně: přiznání existence protiněmeckých excesů, jichž jsme se při odsunu dopustili na nevinných lidech. O těchto zločinech sám prezident Beneš, jeden z architektů odsunu posvěceného Spojenci, prohlásil (volně), že „jsou nehodné země Masarykovy“.

Nastal osm dekád po skončení války čas na usmíření, jehož jednou z viditelných variant je uspořádání Sudetoněmeckých dnů v Brně? Pokud ne, ptám se, kdy ten čas nastane? Za jednu, dvě, tři generace? Znovu kladu otázku, jak by vypadaly poměry v poválečné Evropě, kdyby tak dlouho čekali politici v Paříži. Francouzi, řečeno ve zkratce, tak dlouho čekat nemuseli: měli Roberta Schumana. Ještě o něm bude zmínka. Vadí-li někomu smíření se sudetskými Němci, pak mně může vadit smíření naší společnosti s Římskokatolickou církví. Ta se také dopustila v období, které Alois Jirásek nazval temnem, tedy po porážce České konfederace, na věřících Češích a Moravanech nekatolických konfesí nejrůznějších hanebností a všemožného pronásledování – stejně jako nacisté Čechům, dělali také katolíci nekatolíkům po roce 1620 ze života peklo. (I moji evangeličtí předci odešli za náboženskou svobodou do exilu a jejich potomci, můj otec a jeho rodiče, se vrátili do vlasti až po druhé světové válce.) Znamená to, že mezi evangelíky (v širším slova smyslu) a římskými katolíky má na věky panovat nepřátelství? Jistěže ne. Shoda ve věrouce nebude z principu možná nikdy, ale jako lidé se můžeme navzájem respektovat; teologické rozdíly a neblahé historické zkušenosti by nám neměly bránit v korektním spolužití. Osobně jsem byl před léty svědkem gesta smíření, které učinil tehdejší plzeňský katolický biskup František Radkovský v pražském evangelickém chrámu U Salvátora na konferenci protestantského sdružení Exulant; šlo o omluvu za příkoří, která jeho církev v minulosti nekatolíkům způsobila.

Podobně se to má i se sudetskými Němci. Pokud vedení landsmanšaftu vyjádřilo lítost nad podílem sudetských Němců na rozbití Československa a nad násilnostmi spáchanými na Češích v té době, a zřeklo-li se nároků znamenajících popření tzv. Benešových dekretů, pak není důvod, proč by se Sudetoněmecké dny v Brně nemohly konat. Předpokládám, že hostitelé (Meeting Brno) mají právě uvedené ošetřeno a mohou to garantovat.

Jiný pohled na usmíření

Nabídl ho Jeff Fountain, ředitel v Nizozemí sídlícího Schumanova centra pro evropská studia. V článku uveřejněném 11. května na portále Evangelical Focus se vrátil k „zapomenutému“ Dni Evropy, který připadá na 9. května. Fountain píše, že toho dne „před 76 lety předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v tříminutovém projevu, téměř stejně krátkém jako předpověď počasí, vizionářský návrh, který položil základy dnešní Evropské unie“. Dodává, že toto vystoupení, známé jako Schumanova deklarace, nebylo jen ekonomickou iniciativou týkající se uhlí a oceli (stálo u zrodu Montánní unie), ale něčím víc. Byl to morální a civilizační projekt formovaný křesťanskými hodnotami odpuštění a smíření s představou člověka stvořeného k Božímu obrazu, a tedy nadaného důstojností. Zní-li to příliš religiózně, pak autor nabízí i jinou charakteristiku. Národy, které byly kdysi závislé na válce, staly se partnery v míru. Bývalé diktatury se proměnily v demokracie. Někdejší nepřátelé se stali spojenci. Hranice se staly propustnějšími, studenti je mohli volně překračovat. Miliony Evropanů vyrůstaly s pocitem, že mír je cosi samozřejmého. „Byl to začátek nejúspěšnějšího projektu budování míru v moderní historii. Po staletích válek, jejichž vrcholem byly dvě katastrofální války světové, si evropské národy zvolily místo pomsty spolupráci, vzájemnou provázanost místo nacionalismu a usmíření místo soustavného konfliktu. A fungovalo to“, konstatuje Fountain a dodává: „Ačkoli byl Schuman za války nacisty vězněn, pašoval z vazby vzkazy francouzskému odboji, v nichž psal, že Francouzi se budou muset naučit mít Němce rádi a odpustit jim, pokud budou chtít po válce Evropu znovu vybudovat. Jsou to bezpochyby silná slova. Mít rádi sudetské Němce? Odpustit jim? To po nás přece nikdo nemůže chtít! Ne, to nemůže. Současně si ale musíme uvědomit, jakou má vzájemné usmíření alternativu. A jestli v té atmosféře žlučovité nenávisti chceme trvale žít.