Babišův střet zájmů může skončit tak, že Agrofert peníze dostane, Evropská unie je neproplatí a rozdíl zaplatí český stát.

V debatě o střetu zájmů Andreje Babiše se podle mě přehlíží finančně nejnebezpečnější část celého problému. Diskutuje se o tom, zda Agrofert vlastní, zda jej ovládá, zda RSVP Trust splňuje evropská pravidla a zda mají jeho děti ekonomický zájem na prosperitě koncernu. Pro českého daňového poplatníka je ale nakonec nejdůležitější mnohem jednodušší otázka: co se stane s dotacemi, které český stát Agrofertu vyplatí, ale Evropská unie je následně České republice odmítne proplatit? Intuitivní odpověď zní, že si je stát vezme od Agrofertu zpět. Jenže právě to vůbec nemusí být možné.

Je totiž nutné rozlišovat dvě zcela rozdílné situace. Jedna věc je neoprávněná platba příjemci: Agrofert například nesplnil podmínky programu nebo mu podle platných pravidel dotace vůbec nesměla být poskytnuta. V takovém případě existuje důvod požadovat její vrácení. Něco jiného ale je, když Evropská komise řekne, že chybu udělala Česká republika při správě evropských prostředků, například protože její orgány nesprávně vyhodnotily Babišův střet zájmů nebo protože český zákon neposkytuje dostatečnou ochranu proti střetu zájmů požadovanou evropským právem. Komise pak může daný výdaj odmítnout financovat z rozpočtu EU. Z toho ale ještě automaticky nevzniká pohledávka českého státu vůči Agrofertu.

Tento rozdíl není akademický. Sama Evropská komise u zemědělských fondů rozlišuje finanční korekce vůči členskému státu od vymáhání neoprávněných plateb po konečných příjemcích. Pokud zjistí systémové pochybení českých orgánů, může Českou republiku o evropské peníze připravit, aniž tím automaticky rozhodne, že konkrétní firma musí peníze vrátit. Český zákon o SZIF ostatně umožňuje vymáhat „neoprávněnou platbu“, nikoli každou platbu, kterou Evropská komise odmítla České republice refundovat.

Právě zde může být problém nové konstrukce RSVP Trustu. Český zákon o střetu zájmů pracuje poměrně mechanicky s vlastnictvím či kontrolou firmy. Evropské finanční nařízení je širší a zahrnuje také rodinný, hospodářský nebo jiný přímý či nepřímý osobní zájem. Může tedy nastat situace, kdy český úřad dospěje k závěru, že podle českého zákona již překážka pro poskytnutí dotace neexistuje, dotaci Agrofertu vyplatí a jedná přitom podle platného českého práva. Evropská komise ale následně řekne, že z pohledu článku 61 finančního nařízení střet zájmů odstraněn nebyl, protože Babišova rodina zůstává ekonomicky zainteresována na budoucnosti Agrofertu. Výdaj proto z evropského rozpočtu neuzná.

A tady může českému státu zůstat účet. Firma může namítat, že všechny podmínky dotace splnila, peníze dostala na základě rozhodnutí příslušného českého orgánu a sama žádný předpis neporušila. Pokud byl problém v chybném právním názoru českého státu nebo v nedostatečnosti českého zákona, není vůbec samozřejmé, že lze celou částku jednoduše přenést zpět na příjemce. Existuje sice judikatura Soudního dvora EU, podle níž může v některých případech povinnost vrátit evropské prostředky vyplývat přímo z unijního práva, ale i tehdy musí proběhnout samostatné správní řízení a příjemce má právo se bránit. Finanční korekce vůči České republice a vratka Agrofertu tedy zůstávají dvěma odlišnými právními kroky.

Riziko se ještě zvyšuje, pokud české orgány pokračují ve vyplácení dotací i poté, co Evropská komise oznámila, že Babišovu konstrukci považuje za nedostatečnou. Čím více peněz bude vyplaceno v situaci, kdy stát zná právní názor Komise, tím větší může být budoucí spor o to, kdo má škodu nést. Připočteme-li správní řízení, soudní spory a desetileté lhůty pro zahájení některých řízení o vrácení dotací, může být konečný účet znám až za mnoho let.

Přitom existuje velmi jednoduchý způsob, jak riziko českého daňového poplatníka odstranit. Andrej Babiš nebo Agrofert by mohli veřejně prohlásit: pokud Evropská unie definitivně odmítne České republice kvůli střetu zájmů Andreje Babiše proplatit dotaci vyplacenou některé společnosti Agrofertu, skupina tuto částku českému státu nahradí. Agrofert by mohl dál tvrdit, že na dotaci měl nárok. Babiš by mohl dál tvrdit, že Evropská komise vykládá pravidla špatně. Česká republika by se mohla s Komisí soudit. Ale český daňový poplatník by věděl, že případný účet nezůstane jemu.

Nic takového ale zatím slíbeno nebylo. Andrej Babiš naopak říká, že Agrofert nevlastní a problém jej nezajímá. Jenže český státní rozpočet by to zajímat mělo. Hlavní otázkou celé kauzy totiž nakonec není, zda máme rádi Andreje Babiše nebo Evropskou komisi. Je jí otázka, kdo zaplatí dotace, které Česká republika vyplatí, ale Evropská unie je odmítne uhradit.

Pokud odpověď zní „český daňový poplatník“, pak je to na jeden střet zájmů poněkud drahé sorry jako.