Splnit český zákon o střetu zájmů ještě neznamená, že je vyřešen střet zájmů podle evropských pravidel. A právě na tomto rozdílu dnes stojí celý spor o dotace pro Agrofert.

Ve sporu o střet zájmů Andreje Babiše se znovu objevuje argument, který na první pohled zní přesvědčivě, ale ve skutečnosti míjí podstatu věci. Zní přibližně takto: pokud české úřady dospěly k závěru, že je vše v souladu s českým zákonem o střetu zájmů, pak by měla být věc uzavřena.

Jenže uzavřena být nemusí. Ne proto, že by Evropská komise stála nad českým právem ve všech otázkách vnitrostátní politiky, ale proto, že zde nejde pouze o český zákon. Jde také o evropské peníze.

To je základní rozdíl, který se v české debatě často ztrácí. Český zákon o střetu zájmů stanoví pravidla pro veřejné funkcionáře, vlastnictví, ovládání právnických osob a poskytování dotací. Evropské finanční předpisy ale sledují jinou otázku: zda je při nakládání s prostředky z rozpočtu Evropské unie zajištěno, že rozhodování není ohroženo osobním, hospodářským nebo jiným nepřímým zájmem osoby, která má vliv na veřejnou moc.

Jinými slovy: český zákon může být splněn formálně, ale tím ještě automaticky nevzniká nárok na evropské peníze. Český stát může říci, že podle jeho výkladu byl majetek vložen do určité právní konstrukce a že tím byla naplněna vnitrostátní pravidla. Evropská komise se však může ptát jinak: kdo má faktický hospodářský prospěch, kdo má možnost vlivu, kdo je konečným beneficientem a zda veřejná funkce nemůže objektivně ovlivnit nakládání s prostředky Unie. To nejsou totožné otázky.

Právě proto není překvapivé, že Evropskou komisi nemusí uspokojit pouhé sdělení, že české orgány považují řešení za slučitelné s českým právem. Komise podle zveřejněných informací žádá podrobnější právní posouzení nového svěřenského uspořádání, informace o dalších firmách spojených s Andrejem Babišem a varuje, že dokud nebude střet zájmů vyřešen, nemají být firmám spojeným s premiérem propláceny evropské dotace.

Tady nejde o akademickou právní nuanci. Jde o velmi praktickou otázku, kdo ponese finanční riziko. Pokud český stát dotace vyplatí a následně se ukáže, že podle evropských pravidel neměly být z rozpočtu Unie proplaceny, nebude to problém Evropské komise. Bude to problém českého rozpočtu. Český stát by v takovém případě nesl náklady za rozhodnutí, které bylo politicky i právně učiněno doma, ale nebylo přijatelné pro evropskou úroveň kontroly.

Je proto zavádějící stavět věc tak, jako by šlo o prostý spor mezi Českou republikou a Bruselem. Přesnější je říci, že jde o střet dvou právních vrstev. Česká právní vrstva řeší, zda veřejný funkcionář splnil vnitrostátní podmínky. Evropská právní vrstva řeší, zda mohou být z evropského rozpočtu bezpečně financovány firmy, u nichž existuje podezření na přímý nebo nepřímý osobní zájem předsedy vlády. Tyto vrstvy se překrývají, ale nejsou totožné.

Z hlediska veřejné debaty je největší chybou představa, že střet zájmů je čistě formální překážka, kterou lze odstranit právním obalem. Svěřenský fond, převod akcií nebo jiná právní konstrukce mohou být relevantní. Ale samy o sobě ještě neodpovídají na materiální otázku, zda se skutečně přerušil vliv a hospodářský zájem veřejného funkcionáře. Pokud by rozhodovala pouze forma, pak by se střet zájmů dal řešit téměř notářským úkonem. Tak jednoduché to ale není.

To je důležité i politicky. Pokud někdo říká, že „všichni mají dodržovat zákony“, říká samozřejmost. Skutečná otázka zní: které zákony a podle jaké právní úrovně? U dotací financovaných z Evropské unie nelze vystačit s odpovědí, že český úřad neshledal problém podle českého zákona. Evropská pravidla chrání evropský rozpočet a mají vlastní definici střetu zájmů. Český orgán tedy nemůže jednostranně uzavřít věc způsobem, který automaticky zaváže Evropskou komisi.

Z toho neplyne, že Evropská komise má vždy pravdu. Ani neplyne, že každý právní názor českých orgánů je předem vadný. Plyne z toho pouze střízlivý závěr: splnění českého zákona o střetu zájmů není totéž co vyřešení střetu zájmů podle evropské finanční legislativy. Kdo tyto dvě věci zaměňuje, nevysvětluje spor, ale zamlžuje ho.

V právním státě by taková situace měla vést k opatrnosti. Pokud existuje vážná pochybnost, zda budou evropské dotace proplaceny, neměly by se vyplácet způsobem, který přenáší riziko na české daňové poplatníky. Politická odpovědnost zde neleží v Bruselu, ale v Praze. Česká vláda musí vědět, zda hájí veřejný rozpočet, nebo zda vytváří konstrukci, v níž případný soukromý prospěch zůstane soukromý, zatímco finanční riziko se stane veřejným.

Celý spor tedy není možné odbýt větou, že český zákon byl splněn. To je možná začátek odpovědi. Určitě to ale není její konec. U evropských peněz totiž nestačí přesvědčit český úřad. Je třeba přesvědčit i toho, kdo má evropské peníze skutečně proplatit.