9.12.2022 | Svátek má Vratislav


STRANY: Lesk a bída ČSSD

16.11.2022

Před tři čtvrtě stoletím se uskutečnil XXI. sjezd sociálně demokratické strany. A 14.listopadu 1947 byl novým předsedou namísto Zdeňka Fierlingera zvolen Bohumil Laušman. Meritorně se tím podařilo rozetnout vleklý vnitrostranický konflikt mezi zastánci úzké spolupráce s komunisty, jakožto jakousi pátou kolonou uvnitř ČSDSD (autentická zkratka) a zastánci ideové, politické a organizační samostatnosti. Zvítězilo protikomunistické křídlo, které odmítalo závislost strany na KSČ. Rozhodnutí však mělo jepičí život. Únorový komunistický převrat v roce 1948 byl za dveřmi.

Po něm se situace znovu obrátila a definitivně zvítězila prvně jmenovaná názorová skupina, když se Zdeněk Fierlinger – na sjezdu v roce 1947 odstavený – nelegitimně vrátil do čela strany. Záhy došlo k flagrantnímu protiprávnímu ukončení činnosti ČSSD tzv. sloučením s KSČ v červnu 1948, dosaženém v rozporu s veškerými stranickými stanovami. Přes 200 tisíc z tehdejších 370 tisíc řadových sociálních demokratů poté odmítlo podepsat slučovací přihlášku.

A tak se stalo, že Česká strana sociálně demokratická, jejíž počátky sahají až do roku 1878, kdy vznikla jako politický hlas stále početnější dělnické třídy, na rozdíl od dalších sociálnědemokratických stran například v Německu nebo v Rakousku ve druhé polovině 20. století přestala fakticky existovat.

Její úspěšná renesance nastala až po roce 1989, kdy se společně s ODS stala dlouhodobě jednou ze dvou nejsilnějších a nejvlivnějších politických sil v Česku. Tato pro ČSSD tolik úspěšná éra vyvrcholila parlamentními volbami v roce 2006, kde Sociální demokraté dosáhli historického volebního maxima 32,3 procenta (byť skončila druhá za ODS). Od této chvíle se ovšem cesta této tradiční středolevicové strany začala nebezpečně komplikovat a její čísla nemilosrdně klesat.

A po dalších 15 letech zbylo už jen cca 15 procent z někdejšího rekordního výsledku, což v praxi znamenalo historický milník a propad ČSSD mimo lavice Poslanecké sněmovny, když dokázala přesvědčit jen pouhých 4,7 procenta voličů. Nedávné komunální volby klesající trend strany v podstatě potvrdily. Příznačné je, že v nemálo obcích a městech vznikly a rodí se koalice s hnutím ANO, přestože tato politická síla se v posledních letech stala doslova hrobníkem Sociálních demokratů.

Přebrala jim levicová témata, úspěšně vyluxovala i většinu levicových voličů a přivedla je do menšinové vlády s podporou komunistů, kteří si vloni zazpívali internacionálu patrně definitivně naposledy. Jenomže zatímco hnutí ANO účast v tomto kabinetu v parlamentních volbách nikterak neuškodila, pro ČSSD se stala, v kombinaci s už zmiňovanými aspekty, osudnou.

Kdyby ČSSD vloni do sněmovny pronikla, její mandáty by šly nepochybně na dračku (zájem by byl ze strany pětikoalice i hnutí ANO), možná by jejich prostřednictvím mohla strana na miskách politických vah rozhodovat o bytí či nebytí samotné vlády a přijetí klíčových zákonů. Pro dotyčné kandidující poslance určitě lákavá představa a možná i naplněné ambice, ovšem fakticky by si tak Sociální demokracie jen prodloužila dlouhodobou agónii.

Pokud chce ČSSD přežít a znovu se navrátit do vysoké politiky, bude muset přijít s novými tématy a také s novými tvářemi, ty známé ji totiž postupně opouštějí. Jako zatím poslední se z potápějící lodi katapultoval ředitel motolské nemocnice a bývalý ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík.

Příležitost se zde nicméně objektivně nabízí a není nikterak subtilní. Naopak! Ekonomická a energetická krize fatálně zasáhne obrovské množství lidí, kteří by mohli a pravděpodobně budou hledat útočiště ve vodách levicové politiky, akcentující sociální témata. Navíc je zde předpoklad, že tento trend potrvá až do příštích parlamentních voleb.

ČSSD tedy může zabodovat, pokud Lidový dům dostojí svému názvu a strana nabídne progresivní politickou platformu moderního levicového střihu. Nikoliv slepou munici populistických témat, která se zoufale snažila vylovit těsně před loňskými parlamentními volbami, ale propracovaná a zároveň srozumitelná řešení zejména sociálních otázek pro stále se rozšiřující enklávu těch, kterým příští měsíce a roky výrazně sníží životní standard.

A kořistnické hnutí ANO už také nemusí mít dostatečnou profesní a profesionální kapacitu k náročnému cviku - rozkročit se rovnoměrně na obou pólech politického spektra, tak jak činilo doposud.

Pro ČSSD je to zkrátka šance jako hrom a dost možná ta definitivně poslední, protože politická strana, která zůstane po více než jedno volební období mimo sněmovnu, ztrácí vliv, osobnosti, finance postupně i své skalní voliče.

Ku příkladu Zelení by o tom mohli napsat a natočit výpravný historický seriál o mnoha dílech.