V Praze na Ladronce slavila ODS 35. výročí svého založení. Počasí účastníkům přálo, a i já jsem se tu potkal s několika známými. Logická je ale otázka – je vlastně co slavit?

Jsem členem ODS od poloviny devadesátých let. Byl to nejen tehdejší premiér Václav Klaus, ale i poměrně početná členská základna v místě mého bydliště a známí, díky kterým jsem tehdy do „ódéesky“ vstoupil. Od té doby už uplynuly roky, kdy se ODS dařilo i nedařilo a logicky se tak nabízí otázka, zda má současná ODS co slavit a jak je či není připravena na budoucnost.

V polovině devadesátých let probíhala naplno privatizace, o které se čtenář dočte ve wikipedii: Privatizace v Česku byl proces převodu majetku z vlastnictví nové vzniklého demokratického státu, jenž tento majetek zdědil po bývalém socialistickém státu, do vlastnictví obyvatelstva, tzn. soukromých osob. Probíhal od roku 1992 do poloviny první dekády 21. století. Jednalo se o převod mnohých odvětví průmyslu, bankovnictví a dalších státních podniků. Toho se docílilo několika způsoby, jmenovitě například kuponovou privatizací, nebo prodejem zahraničním investorům. Důsledky privatizace bývají častým diskuzním tématem, zejména kvůli finanční negramotnosti veřejnosti, pochybným okolnostem jejího průběhu a častým aférám ekonomické kriminality.

Po pádu bolševika se Československo ocitlo rovnýma nohama v éře „reálného kapitalismu“, či „tržní ekonomiky“. V roce 1990 vyhrálo volby Občanské fórum a vznikla první skutečná „vláda lidu“, který v prvních svobodných volbách po více jak čtyřiceti letech totality rozdal politikům karty. O přechodu k tržní ekonomice se vedly diskuse, a kromě toho se Československo začalo také rozpadat. ODS pak vznikla jako nástupce Občanského fóra (OF) v dubnu 1991. Prvním předsedou ODS se stal Václav Klaus. Druhou variantou po rozpadu OF bylo Občanské hnutí (OH). Druhé polistopadové svobodné volby se uskutečnily v červenu 1992 a v České republice s převahou vyhrála ODS a Václav Klaus pak do konce roku 1992 vedl rozhovory o rozdělení Československa na dva státy – Českou republiku a Slovenskou republiku k 1.1.1993.

Volby 1992 byly ovlivněny dvěma zásadními spory – jak převést socialistickou ekonomiku na kapitalistickou alias tržní ekonomiku a zda zachovat Československo. Na Slovensku dopadly volby v roce 1992 jednoznačně vítězně pro strany a hnutí, které usilovaly o samostatnost Slovenska a k rozdělení – pokojnému – pak také došlo. Co se transformace ekonomiky týče, tam v Česku vyhrála jednoznačně metoda navržené ODS – kuponová privatizace – nad politikou převodu národních podniků na akciové společnosti ve vlastnictví státu a jejich postupnou privatizací. Realizovala se tak „šoková“ terapie změny ekonomiky z dílny Václava Klause a jeho spolupracovníků.

Než se budeme zabývat dalšími politickými spory v následujících letech po privatizaci, uvedu volební výsledky ODS od roku 1992 do současnosti. Data jsou čerpána z ČSU

Klaus byl předsedou až do roku 2002, kdy ho vystřídal po volebním neúspěchu Mirek Topolánek. Ten dosáhl s ODS nejlepšího volebního výsledku v souboji mezi ODS a ČSSD, kterou tehdy vedl Jiří Paroubek. Topolánek se tak stal druhým premiérem za ODS. Jeho vláda ale byla ohrožována nejen opozicí, ale i nejednotností v ODS (skupinka poslanců kolem Vlastimila Tlustého). Díky křehké většině se pak ČSSD podařilo Topolánkovu vládu svrhnout – vyslovit jí nedůvěru – během předsednictví EU.

Volby v roce 2010 sice ODS těsně prohrála s ČSSD, ale podařilo se jí sestavit většinovou koaliční vládu. O to se tehdy zasloužil Petr Nečas, který se stal po Topolánkovi předsedou ODS. Pak však přišel rok 2013, po razii na Úřadu vlády organizovaném Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu vyplavala na povrch aféra Nečase s Janou Nagyovou a Nečas podal demisi. ODS pak dostala výprask a zvolila do svého čela Petra Fialu. Ten v roce 2017 dosáhl o něco lepšího výsledku, nicméně na post premiéra dosáhl až po volbách 2021 díky koalici SPOLU. V roce 2025 už ta samá taktika nevyšla a ODS skončila opět v opozici a jejím předsedou se stal Martin Kupka.

Současná ODS se pohybuje v preferencích kolem 15 %, Kupkovo vedení se zatím ke koalici SPOLU staví „rezervovaně“. Ostatně, KDU-ČSL, která se v preferencích pohybuje dlouhodobě pod 5 % nutných pro vstupu do poslanecké sněmovny, si zvolila nové vedení. Podobně i další člen koalice SPOLU – TOP 09 – má jako samostatná strana také „potíže“ dostat se do poslanecké sněmovny. Kupka po nástupu do funkce předsedy ODS prohlásil, že cílem musí být návrat preferencí ODS na 20 %. Osobně považuji tento cíl za nedostatečný. Jednou se sice ODS podařilo s 20 % volebních hlasů vládu sestavit, nicméně jistota pro sestavení vlády začíná až kolem 30 % hlasů. Právě takovýto cíl by si měla ODS postavit.

Otázkou je, jak tohoto cíle dosáhnout. Osobně vidím dvě zásadní možnosti růstu podpory. Tou první je jasné odmítnutí dalšího předvolebního „koalování“ ala SPOLU. Cílem musí být oslovit voliče TOP 09 a získat je. Podobně i hlasy pro lidovce musí projít zatěžkávací zkouškou po volbě nového předsedy lidovců. Pokud se mu nepodaří návrat preferencí lidovců nad pět procent, musí ODS být lákavou alternativou i pro tyto voliče. Vždyť na počátku se dokonce ODS s KDS (což byla křesťansko-demokratická strana vzniklá po roce 1989, nikoli „pohrobek“ někdejší Československé strany lidové – součástí Národní fronty) spojila do předvolební koalice.

Tou druhou zásadní, a zřejmě rozhodující možností růstu podpory, je orientace na mladé voliče. Bez nových a mladých tváří včele ODS to prostě nepůjde. K tomu samozřejmě musí i někdejší matadoři ODS chápat, že čas není na jejich straně a o mládí se nesmí jen hezky mluvit, ale zejména konkrétně mladé lidi zaujmout a umožnit jim v ODS růst. Je z mého pohledu trapné, že jako strana mladých fungují Piráti se svou „rádoby“ ekologickou politikou. V Praze vidíme konkrétní výsledek takové politiky v praxi – cyklostezky na každé ulici, kde je po cyklistech pusto a prázdno a autodoprava dnes a denně kolabuje. ODS musí svou politikou mladé přitáhnout, a ne je odrazovat.

A na závěr možná to, co mi na mnohých projevech „matadorů“ ODS vadí nejvíce – zaujetí antibabišismem. Přestaňme dokolečka upozorňovat na to, že ODS je „lepší“ než strana či hnutí ANO Andreje Babiše, kde se skáče tak jak Babiš pískne. To už dneska nikoho vážně nezajímá.