Česká republika má zvláštní talent. Když se pokusí zjednodušit nějaký zákon, často vznikne zákon ještě složitější. U stavebního práva to platí téměř dokonale. Po letech debat, změn a digitalizačních „dredařských“ experimentů přichází další rozsáhlá novela stavebního zákona. A už před jejím projednáním v Senátu, který dnes novelu zamítl, bylo zřejmé, že o ni bude pořádná právní i politická bitva.

Vláda říká: chceme rychlejší povolování staveb. Odpůrci namítají: za jakou cenu? Obě strany přitom mají část pravdy.

První plus: méně úředního ping-pongu

Největším kladem návrhu je snaha soustředit povolování do jednoho řízení a pod jednu stavební správu. Místo toho, aby „chudák stavebník“ obíhal několik úřadů a čekal na jednotlivá vyjádření, má být výsledkem jedno řízení a jedno rozhodnutí.

Je podle vás stavební řízení v Česku pro žadatele nyní jednoduché?

Ano10 %(13 hlasů)Ne90 %(122 hlasů)

To je ten typ změny, který občan pochopí i bez právnického slovníku nebo konzultace s advokátem Sokolem či jiným orlem práva.

Pro pět ran do všech ministerstev, stavebník přece nemá být rukojmím toho, jak si stát rozdělil kompetence mezi jednotlivé úřady. Pokud stát potřebuje stanovisko hasičů, hygieny, památkářů, svazu youtuberů (pardon, těch zatím ještě ne) či jiného relevantního orgánu, je především jeho věcí, aby si je opatřil efektivně a rychle.

Druhé plus: rychlost

České stavební řízení rychlostí nikdy příliš neoslňovalo. Každý další měsíc čekání znamená pro stavebníka (i jeho rodinu či firmu) náklady, nejistotu a někdy i zmařený projekt. U bytové výstavby se navíc pomalé povolování promítá do nabídky bydlení a následně, to byste neuhodli, i do jeho finální ceny. Snaha proces zrychlit je proto naprosto legitimní a potřebná. A není třeba se kvůli tomu stydět říci, že developer není sprosté slovo. Stejně jako není sprosté slovo stavebník, investor nebo vlastník pozemku.

Problém však začíná tam, kde se z rychlosti stane nejvyšší a jediná hodnota.

První mínus: centralizace není kouzelná hůlka

Novela počítá s rozsáhlou změnou organizace stavební správy. Jenže přesun kompetencí do jednoho systému ještě automaticky nevytvoří kvalitní úředníky, kteří budou schopni rychle rozhodovat. Zkušenost veřejné správy nás učí poměrně prostou věc: nový organizační graf ještě není reforma.

Pokud bude výsledkem centralizace více administrativy, méně zkušených lidí a složitější přechod na nový systém, může se dostavit přesný opak toho, co novela slibuje.

Druhé mínus: obec není překážka, kterou je třeba obejít

Velkou otázkou je postavení obcí. Kritici novely upozorňují, že může dojít k oslabení jejich vlivu na rozhodování o tom, co se bude na jejich území stavět. Nota bene územní plánování přitom patří mezi nejdůležitější nástroje obecní samosprávy. A tady bych byl velice opatrný.

Obec není a nesmí být nepřítel developera. Stejně tak developer nesmí být nepřítel obce. Oba však sledují jiné zájmy. Investor chce pochopitelně stavět a vydělávat peníze. Obec má zase chránit kvalitu života svých obyvatel. Těch dnešních i těch nových.

Úkolem zákona není jednu stranu zlikvidovat ve prospěch druhé. Úkolem zákona je nastavit férová pravidla jejich střetu. Povede se to?

Třetí mínus: ochrana lidí nemůže být přítěží

Nejvážnější výhrady se týkají možného oslabení některých veřejných zájmů – od životního prostředí přes památkovou péči až po ochranu před nadměrným hlukem.

Právě hluk se stal jedním ze symbolů současného sporu. Kritici upozorňují na ustanovení, podle něhož by v určitých případech mohl být problém s nadlimitním hlukem řešen ekonomickým posouzením nákladů na protihluková opatření. Také tam cítíte potenciální nemalý zásah do práv občanů. Tady už nejde o technickou debatu mezi architekty a stavebními úřady.

Jde o jednoduchou otázku: může být ochrana zdraví člověka pouze položkou v „excelentní excelové“ tabulce? Podle mého akademického (i občanského) názoru nikoliv.

A ještě jeden problém: jak se zákon rodí

Neméně důležitý je způsob, jakým se rozsáhlá změna stavebního práva přijímá. Tři senátní výbory doporučily novelu zamítnout. Hospodářský výbor navíc doporučil, aby vláda předložila vlastní komplexní návrh standardní legislativní cestou. Což jistě není detail. U zákona, který má měnit fungování stavební správy v celé republice, bychom měli být mimořádně citliví na legislativní kvalitu. Právo není software, u kterého můžeme po spuštění jednoduše stáhnout další a další aktualizaci. A následně aktualizaci aktualizace. A pokud už dnes zaznívají úvahy o tom, že případný zákon může skončit před Ústavním soudem, je to minimálně důvod k zamyšlení. Koneckonců rázní odpůrci novely (především) z ODS a TOP 09 tuto možnost veřejně připustili.

Rychlost ano. Ale právní stát také

Novela stavebního zákona tedy podle mého názoru není ani zázračným receptem, ani automaticky katastrofou. Dva její základní cíle jsou správné: zjednodušit řízení a zrychlit výstavbu. Tři věci však vyvolávají oprávněné obavy: přílišná centralizace, oslabení role obcí a riziko oslabení ochrany občanů a veřejných zájmů.

České stavební právo reformu potřebuje. Jen bychom si měli dát pozor, abychom při snaze odstranit jedno razítko nakonec neodstranili něco podstatně důležitějšího, důvěru lidí, že když se v jejich okolí něco staví, stát dokáže rozumně vyvážit zájmy investora, obce i obyčejného občana.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.