Představte si to: ministr Ivan Bartoš, ten digitální progresivní muž s dredy, místo aby dále vysedával v pohodlných ministerských křeslech či poslaneckých lavicích zamíří minimálně na půl roku na běžný stavební úřad v Ostravě, Krnově či Českém Krumlově.

Aby si v praxi zažil svůj digitální stavební systém, o kterém neustále hlásá, jaký je to „pokrok“. A že prý ho premiér Petr Fiala nespravedlivě osočoval a osočuje, že digitální stavební řízení prý totálně pokazil.

Bartoš – podfinancovaný vystresovaný referent

Jenomže na místě činu, už to není žádná legrace. Naopak tvrdá veřejnosprávní realita.

Bartoš, referent s platem tak tak pokrývajícím účty za Netflix, sojové latté a svoz komunálního odpadu, se snaží vyznat v tom chaosu, který sám dříve spoluvytvořil.

U stolu naproti mu sedí neurotická vedoucí oddělení bakalářka Jarmila - samoživitelka.

Jarmila je přísná a spravedlivá:. „Pane Bartoši, tohle není žádný Facebook, tohle je SERIÓZNÍ práce. A koukám, že se s tím vaším systémem loudáte jako s hlemýžděm! Musíte konečně vystoupit ze své komfortní zóny“ zakřičí přes otevřenou kancelář plnou znechucených kolegů.

Ivan se snaží. Kliká na myš jako divý, stahuje si ten podivný „inovativní“ program, ale systém se neustále zasekává. „No tak, vždyť jsem to navrhoval! Mělo by to fungovat! Už to je opravené v desáté aktualizaci!“ šeptá zoufale sám sobě.

„Cože? Vy máte nějaký problém s přihlášením do systému? No, to je překvapení! Pořád jste ten váš ‚parádní‘ digitální stavební řád chválil na konferencích a v televizi, ale my, chudáci na úřadech, s tím musíme pracovat,“ směje se ironicky Jarmila. Ale i zbytek samoživitelek na úřadě, kterým inflace za poslední roky snědla více než jim Fialova vláda symbolicky přidala.

Pirátskému předsedovi v demisi zatím oči těkají po obrazovce starého monitoru, kde točící se kolečko oznamuje, že se stále připojuje na server… možná do dalšího tisíciletí. Kde mám svoji harmoniku, říká si v duchu náš pirátský hrdina.

Po prvním týdnu začne Ivan pravidelně odbíhat na cigaretu a při každém kafíčku si s kolegy zanadává na „toho Bartoše, co vymyslel ten krám“.

Nejenže za běžný plat zjistí, že digitální revoluce není tak rychlá, jak sliboval, ale ještě dostane opakované povinné školení od Jarmily, která ho neustále peskuje za to, že nepracuje dost rychle a svědomitě. Marné jsou jeho stezky že ho brzdí tisíce maličkostí, že třeba potřetí či popáté nahrává dokument , který zase zmizí ze systému.

A že mu nejdou otevřít Pédéfka od stavebníků, nebo mu chodí prázdná z jiných úřadů etc.

Každý den je pro něj novou výzvou. Jeho kdysi idealistický pohled na digitalizaci se začne měnit. „To je takovej vopruz,“ utrousí před automatem na kávu a Jarmila, která náhodou stojí za ním, si jen odfrkne: „Vítejte v realitě, pane vizionáři.“

A tak Ivan Bartoš, politický snílek, který možná chtěl změnit české úřady, skončí u toho, že se snaží vyplnit správně jeden digitální formulář za druhým, zatímco ho Jarmila kárá, že by měl dělat víc a rychleji. Navíc se mu směje, že teď se musí řešit, to co starý systém uměl automaticky.

Snad se z téhle zkušenosti politik naučí jednu věc – někdy nestačí mít vizi, občas je potřeba ji umět řádně a včas převést do reality. Jak říkají manažeři – odpovědnost za výsledek, nejen pěkné powerpointové a mediální prezentace.

(psáno pro Lidovky.cz)

Autor Petr Kolman, publicista a VŠ pedagog,

má blog Legendární medvěd