Emoce po krajských volbách konaných začátkem října 2024 již odezněly, nicméně otázky smysluplnosti a efektivity krajského zřízení a uspořádání zůstávají. Například nedávno jsme mohli ve sdělovacích prostředcích zachytit stesky představitelů měst a obcí ze severu Malé Hané, nížiny či spíše širokého údolí táhnoucího se od Blanska na sever k Moravské Třebové, ohledně mizérie dopravního spojení do přirozených center, která vyplývá z jejich postavení „vnitřního pohraničí“ na rozhraní několika krajů. Podobné otázky se objevují s různou intenzitou již čtvrt století, tedy od doby, kdy bylo současné krajské zřízení uvedeno v život.

Nebudu se zde zabývat rozsahem pravomocí krajských samospráv, které jsou dle mého názoru velmi nízké ve srovnání s aparátem, který kraje udržují a který konzumuje nemalé veřejné peníze. Například proč kraje nemají určitou pravomoc ve stanovení výše korporátní daně na svém území, čímž by mohly motivovat investory?

Co ale rozebrat chci, je samotné geografické vymezení krajů. Není tajemstvím, že současné samosprávné kraje byly vytyčeny ne s ohledem na geografické okolnosti, hospodářské, kulturní nebo historické vazby, ale jednoznačně podle toho, která skupina si jak a kde protlačila svůj zájem. Výsledky jsou bohužel tomuto mechanismu vzniku odpovídající, tedy tristní.

Pár příkladů: Za největšího Frankensteina stvořeného ne šíleným vědcem, ale lobbingem skupiny kolem tehdejšího jihlavského primátora, lze prohlásit Kraj Vysočina. Tento Otesánek sedí uprostřed historické česko-moravské hranice, s krajským městem Jihlavou s cca 56 000 obyvateli. Obecně, považovat za nadregionální metropoli takto malé město je samo o sobě dosti úlet. U nás na střední Moravě máme Přerov a Prostějov, města s cca 42 000 obyvatel – tedy města srovnatelně velká jako Jihlava. Jsou to dva kohouti na jednom smetišti, přičemž jejichž občané se vzhledem k rivalitě obou měst asi shodnou pouze na jedné věci: ve srovnání blízkou statisícovou Olomoucí, která je nesporným centrem minimálně střední Moravy, obojí Přerováci i Prostějováci uznávají, že bydlí „na dědině“. Ale zpět ke kraji Vysočina. Myslí si snad někdo, že občané Velké Bíteše již pohlcené Krajem Vysočina považují za své přirozené centrum Jihlavu? Už jen proto, že do Jihlavy to mají 55 km, ale do Brna 40 km. A srovnávat Brno a Jihlavu snad asi ani nemá smysl. Podobně Náměšť nad Oslavou: Jihlava 60 km, Brno 45 km. A tak by se dalo pokračovat.

Nebo Pardubický kraj. Řešení rivality Hradce Králové a Pardubic odnesli obyvatelé severozápadu Moravy. Při pohledu na mapu Pardubického kraje je zřejmé, že po určení hranic Královehradeckého kraje a Kraje Vysočina nezbylo v blízkém okolí pro Pardubičáky o moc víc než okres Pardubice. A tak se rozhodlo, že třeba Moravská Třebová připadne Pardubickému kraji. Do Pardubic to odsud mají přes 80 km, ale do Olomouce 55 km. A zase, srovnávat historickou metropoli Moravy Olomouc a Pardubice, je též trochu nonsense. Do nebe volajícím nesmyslem je zahrnutí Jevíčka, starého moravského královského města, do Pardubického kraje. Z Jevíčka je to do Pardubic neuvěřitelných 100 km, ale do Brna 60 km a do Olomouce 45 km. Kam se asi občané Jevíčka vydávají ke studiu, na speciálnější nákupy, do divadla, na koncert? Pardubice to jistě nejsou. Nechci mluvit za obyvatele Dolní Moravy, na jejímž katastru se nachází pramen největší a jak již z názvu vyplývá „nejmoravštější“ řeky, tedy Moravy, ale přijde mi, že spíše vyrazí do Olomouce než do Pardubic.

Podobně Moravskoslezský kraj. Je natažen v západovýchodním směru, a úplně nesmyslně zahrnuje regiony severní Moravy a západu českého Slezska. Příklad? Rýmařov, osmitisícové město v podhůří Hrubého Jeseníku. Do Olomouce je to odsud necelých 50 km, ale do krajské Ostravy téměř 100. Nikdo v Rýmařově nevyráží do „metropole“ do Ostravy, všichni jezdí do Olomouce.

Toto jsou příklady z regionu, který znám, ale dalo by se pokračovat, absurdní krajská města typu Karlovy Vary s cca 50 000 obyvateli a jeho pidikraj s téměř dvousettisícovou Plzní, nesporným to centrem západních Čech, v zádech, nebo Zlínský kraj zcela nelogicky spojující jih Hané s přirozenými spády k Olomouci, Slovácko s afinitou k zbytku vinařské jižní Moravy, a hornaté Valašsko.

Dle mého názoru je nanejvýš žádoucí se zamyslet pokud ne rovnou nad přechodem k zemskému zřízení s opravdu autonomními zeměmi, tak jak tomu bylo v rakouském Předlitavsku, tak alespoň nad redukcí počtu krajů a úpravě jejich hranic tak, aby respektovaly logické a praktické souvislosti.