Furt víc a víc zdaňujeme poplatníky, a stejně to nestačí. Zadlužujeme se, ale všem je to úplně jedno. Nikomu nevadí, že hospodaření státního rozpočtu na konci března skončilo deficitem ve výši 91,2 miliardy korun. Klidně se budeme zadlužovat dál. Šetřit totiž nechce vůbec nikdo. Tedy chce, ale někde, kde to nezabolí, kde to nebude chybět, kde to nikomu nebude vadit. Tedy nikde.

Skoro každý zákon, který k nám do Senátu přijde ze Sněmovny, si z daní českého poplatníka ukousne další kousek. Že by naopak nějaký ministr šetřil, rušil zbytečné agendy a nenutné státní instituce, o takovém smělém činu se našinci může jenom zdát. A tak vláda naprosto zbytečně zavádí do škol zásady finanční gramotnosti a povýšeně poučuje zadlužené nešťastníky, když sama svým chováním ukazuje, že nejlépe se dnes žije na dluh.

Skoro vždy k tomu při každé příležitosti vystupuju a snažím se zabránit dalším výdajům ze státního rozpočtu a z vybraných daní. Bohužel bývám osamocena a jen výjimečně se ke mně přidá pár podobně smýšlejících odvážlivců. Z cizího se totiž rozděluje velmi snadno. Jakmile namítnu obavu z dalšího zadlužování, dostane se mi velikého udivení, jaká jsem to nestoudná bytost, když nepřeju jednou té, jednou jiné zájmové slupině další kus „dobra“.

Ono je to totiž jednoduché: když se nedává z vlastní kapsy, ale z peněz vybraných od občanů, to se to lehce rozděluje, to se to dělá štědrého. A tak bez uzardění zřizujeme nové státní úřady (Digitální informační agenturu s ročním rozpočtem 2,9 milionů, Národní sportovní agenturu s rozpočtem 7,9 milionů nebo dětského ombudsmana s rozpočtem radši vůbec v důvodové zprávě neuváděným).

Šetřit nechce v politice vůbec nikdo, nejspíš i proto, že když zvedne politik ruce pro další „dobro“, jež se ho vůbec netýká, zvednou ostatní příště na oplátku ruce pro jiné „dobro“, které si dříve či později pro své ovečky, zájmové skupiny či oblíbené oblasti bude nárokovat zase on.

O výdajích se prostě v politice vůbec nediskutuje. Pravidelně se ministrů naší vlády, předkladatelů zákonů i svých kolegů v Senátě ptám, kde na další výdaje chtějí vzít. Odpovědí se ovšem obvykle nedočkám. Nedávno na mé pochybnosti o tom, zda jsme schopni všechna ta „dobra“ rozpočtově unést, kolega senátor odvětil, že požádáme o další úvěr, což prý se českého občana vůbec nedotkne.

Jak mám pak svým voličům vysvětlovat, že parlamentem projde kdejaká konina, když ani mí kolegové nerozumí jednoduché logice rodinného hospodářství a staré dobré židovské zásadě, že utratit nemůžu peníze, které nemám? Na koniny je ostatně náš Parlament vysazený, jak se ukázalo nedávno, kdy se Senát skoro jako jediný muž bil za záchranu hřebčína Napajedla. Uložil totiž vládě svým usnesením, aby jednala se soukromým vlastníkem, objekt od něho odkoupila a obnovila v něm komerční chov koňů za peníze vybrané od poplatníků, kteří se nemohou bránit (hlasování zde).

Ukazuje se, že kdejaká „dobra“ jsou svatá a nesmí se ani diskutovat, pochybovat, ani klást otázky, kdeže na všechna ta „dobra“ má náš stát vzít. To pak člověk vypadá jako asociální nepřející nelida. Naprosto tabu témata jsou všechna zvířata, všechno zbrojení, všechen sport a všechna kultura. Na tahle „dobra“ se peníze musí najít vždy, jak mi na posledním zasedání pléna nadšeně jako malé holčičce vysvětlovala služebně nejstarší senátorka. Tak to prostě v politice chodí. Podobně tak se ministr kultury tuhle ani nenamáhal odpovědět mi na otázku, jakou lepší službu či přidanou hodnotu dostane český daňový poplatník za tu skoro miliardu, která se vybere na poplatcích za činnost Českého rozhlasu a České televize.

Vrcholem pokrytectví je pak členství naší suchozemské země ve skoro tisícovce rozličných mezinárodních institucí a organizací, na jejichž členské příspěvky vydává daňový poplatník ročně 4 a půl miliardy korun. Posledním bodem našeho posledního jednání byla ratifikace jakési změny Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství, která si klade za cíl celosvětovou ochranu velryb. Odvážila jsem se navrhnout doprovodné usnesení, kterým by Senát vládě doporučil alespoň zvážení dalšího setrvávání v této pro české daňové poplatníky poněkud zbytné organizaci. Víte, jak dopadlo hlasování? Z 60 přítomných senátorů tuto něžnou pobídku k prověření akutní potřebnosti českého členství podpořilo jen 17 mých ctěných kolegů, kterým je třeba se sklonit za statečnost (hlasování můžete najít zde). Dalších 25 kolegů se nejspíš studem radši zdrželo hlasování, zato 17 kolegů rovnou hlasovalo NE. Žádné prověřování ať tě, vládo, ani nenapadne!

Naivně stále věřím, že česká vláda, poslanci, senátoři a všichni čeští politici mají na zřeteli zájmy svých občanů, voličů a daňových poplatníků. Naivně jsem si také myslela, že naším úkolem je neustále sledovat efektivní vynakládání prostředků, které přece nejsou naše vlastní nebo ničí, ale stát je vybral od daňových poplatníků a s péčí řádného hospodáře má každou korunu výdajů uvážlivě vynakládat na to nejakutnější, co stát zajišťovat má a musí. Šetření se vždy něčeho a někoho dotkne. Ale vždy je něco za něco. Podporou jednoho bude chybět jinde. Především v poplatníkově peněžence.

Inu, i nezávislá senátorka se neustále učí. Ptám se za vás poplatníky a za vás dostávám v Senátu ze všech stran naloženo, protože se po mých otázkách ukazuje, že výdaje na různá „dobra“ se prostě najdou peníze vždycky. I kdybychom měli naši zemi zadlužit na celé generace, i kdybychom inflací ukusovali ze všech úspor. Ale já se na výdaje a na zdroje budu ptát vždycky. I když nyní už vím, že jsou tabu témata, o nichž se prý nediskutuje. A ty, občane, se neptej a plať.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů