Když ministr vyzve občany, aby nejezdili výtahem a chodili po schodech pěšky, není to ani skandál, ani kuriózní přeřeknutí. Je to symptom. Neříká nám toho mnoho o schodech, zato poměrně dost o stavu politické komunikace a o tom, jak se dnes chápe role moci.

Samotný obsah výroku je banální až triviální. Chůze po schodech je zdravější než stání ve výtahu, to ví každý, kdo někdy otevřel lékařskou brožuru nebo měl babičku. Problém není v pravdivosti sdělení, ale v tom, kdo ho říká a z jaké pozice. Ministr není fitness trenér, preventista ani autor lifestylového newsletteru. Je nositelem exekutivní moci, která má řešit systémové problémy, nikoli korigovat drobné každodenní návyky jednotlivců.

Ve chvíli, kdy stát začne mluvit o takto elementárních osobních volbách, dochází k poruše měřítka. Politická autorita se používá tam, kde není potřeba žádná autorita vůbec. Výsledkem není zdravější populace, ale rozmělnění významu veřejné moci. Pokud ministr apeluje na chůzi po schodech, implicitně tím říká, že buď nemá k dispozici silnější nástroje, nebo že rezignoval na jejich použití. Strukturální problémy se překládají na jednotlivce a odpovědnost se atomizuje do drobných morálních doporučení.

Tento typ sdělení navíc nese silný paternalistický podtón. Stát už neříká „vytváříme podmínky“, ale „měli byste se chovat lépe“. Nepracuje se systémem, ale s výchovou. To je vždy lákavé, protože je to levné, okamžité a mediálně snadno uchopitelné. Zároveň je to ale politicky destruktivní. Vzbuzuje to posměch, podráždění a pocit, že moc se zabývá maličkostmi právě ve chvíli, kdy by měla řešit věci podstatné.

Je fér dodat, že existují situace, kdy by podobná výzva mohla dávat smysl. Pokud by šlo o bezpečnostní doporučení v době krizového režimu, o součást širší a jasně formulované kampaně nebo o osobní poznámku vytrženou z oficiální role. Nic z toho zde však přítomno není. Výrok stojí sám, bez kontextu, bez struktury a bez vazby na reálnou odpovědnost státu.

Celá epizoda tak neodhaluje nekompetenci v oblasti zdravého pohybu, ale cosi hlubšího: tendenci nahrazovat politiku moralizováním a správu věcí veřejných drobnými výchovnými gesty. Stát, který mluví o schodech, ale mlčí o systémech, se postupně mění v kulisu. A čím častěji politická moc komentuje maličkosti, tím méně jí veřejnost věří, když přijde na věci skutečně důležité.

Nejde tedy o výtah ani o schody. Jde o to, že stát by měl vědět, kde končí jeho role. A pokud to neví, může se klidně stát, že jednou bude radit, jak si správně zavázat tkaničky. A už ho u toho nikdo nebude brát vážně.