STÁT: Jsem povinen jednat podle svého rozumu...
Ústava je ovšem jedna věc a disciplina strany věc druhá. S určitou licencí lze pochopit, že strana a voliči, kteří dotyčného poslance dali na kandidátku, mají právo na věrnost poslance a jeho povinnost sledovat linii strany. V zemi tradice demokratického centralismu – principu, který před 19 lety stál nad ústavou, je pochopitelné, že strana, ve které je tolik bývalých vyznavačů tohoto nejvyššího stranického přikázání, považuje direktivu politbyra strany za normu stojící nad ústavou. Ústava je ale norma nejvyšší právní síly a pokud nemá být cárem papíru, musí stát nad jakoukoli stranickou direktivou, byť je vyslovena vedením strany nebo jeho předsedou. Je možné, že poslanci – renegáti za svá odlišná hlasování něco vzali, je možné, že jejich hlasování nebylo nezištné, a je možné, že se neřídili jen svým svědomím, ale prospěchem. V zemi, kde platí zvykové právo, že zadarmo ani kuře nehrabe, je to i pravděpodobné. Nic z toho však nebylo prokázáno. Zde ovšem platí politická presumpce neviny. Až se vina prokáže, budou takoví poslanci beze cti a možná že dočasně i bez svobody.
Dokud se to neprokáže, chrání je ústava a protiústavně jednají ti, kdo je kvůli jejich hlasování ostrakizují, pronásledují a vylučují. Pokud se tak chová expremiér nebo budoucí premiér, jedná v rozporu s ústavou.
Tento spor ústavního a politického principu není nový. Zažila jej i kolébka demokracie – Anglie. Byl to právě její politik Edmund Burke (1729-1797), poslanec za stranu whigů, který na adresu svých voličů řekl: „Jsem povinen vám věnovat všechno, věnovat vám musím i svůj rozum, ne však jej obětovat. A proto, když uznal jsem něco za správné, budu jednat podle svého rozumu a nikoliv podle toho, co mi nařizujete.“
