V demokratické společnosti platí jednoduché pravidlo: stát nemá před občany zatajovat informace, pokud pro to neexistuje opravdu závažný důvod. Právě proto považuji za vysoce správnou debatu, kterou otevřel ministr spravedlnosti Jeroným Tejc, když navrhl, aby orgány činné v trestním řízení mohly informovat také o státní příslušnosti pachatelů trestných činů.

Je třeba zdůraznit jednu zásadní věc. Státní příslušnost není totéž co národnost, etnický původ nebo rasa. Jde o objektivní právní údaj. Stejně jako je relevantní věk pachatele, místo činu nebo jeho právní kvalifikace, může být v některých případech relevantní i státní občanství osoby, která trestný čin spáchala.

Odpůrci zveřejňování těchto údajů často argumentují obavou z předsudků. Citovaná námitka samozřejmě není bez významu. Jenže řešením předsudků nemůže být zatajování informací. Naopak. Tam, kde chybějí fakta, vzniká prostor pro dohady, fámy a konspirační teorie. Právě ministr Tejc argumentuje tím, že větší otevřenost by mohla snížit spekulace a nahradit domněnky ověřitelnými údaji.

Z právního hlediska je nadto pozoruhodné, že český stát již dnes o státní příslušnosti pachatelů v určitých situacích informuje. Děje se tak například při mezinárodním pátrání nebo u některých forem přeshraniční kriminality. Debata tedy není vedena o tom, zda jde o údaj absolutně nepřípustný, ale o to, v jakém rozsahu a za jakých podmínek jej nově zveřejňovat.

Odpovědné sdílení informací

Občan má právo znát skutečný stav věcí. Pokud například stát pravidelně informuje o kriminalitě cizinců ve statistických ročenkách, není důvod předstírat, že státní příslušnost pachatele je údaj, který musí být za každou cenu utajován. Transparentnost sama o sobě přece není diskriminací. Diskriminací by bylo přičítat vinu celým skupinám lidí za jednání jednotlivce.

Současně však musí existovat jasné mantinely. Zveřejňování státní příslušnosti nesmí vést k ohrožení vyšetřování, nesmí zasahovat do práv obětí a nesmí být zneužíváno k politické propagandě. Smyslem není vytvářet nové společenské příkopy, ale poskytovat veřejnosti úplnější informace. A vyvracet fámy a hoaxy.

V právu platí stará zásada, že důvěra vzniká z otevřenosti. Stát, který některé informace zamlčuje, často vyvolává více podezření než stát, který je zveřejňuje. Občané nejsou nesvéprávní. Dokážou rozlišovat mezi individuální odpovědností pachatele a odpovědností celé skupiny obyvatel.

Jestliže tedy veřejnost smí vědět, že byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jaký trest za něj hrozí, není nerozumné vést debatu i o tom, zda má právo znát státní příslušnost pachatele (samozřejmě ne barvu pleti, to by byl rasismus).

Skutečná demokracie totiž nikdy nestála na utajování či omezování informací, ale na jejich svobodném a odpovědném sdílení. A právě důvěra občanů ve stát se buduje realizací práva na informace, ne perfidním zamlčováním čehokoliv.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.