Jsme svědky arogantního postoje ministra zahraničí k prezidentovi a umanuté snahy prezidenta účastnit se jako součást vládní delegace (?) summitu NATO. I když je zcela obecně známo, že prezident má na projednávanou věc jiný názor než vláda. Takže účastníci summitu by byli zmateni, jaký je vlastně postoj České republiky. To vytváří vnitropoliticky zcela nepřijatelnou situaci podobnou „jihoamerickým“ poměrům

A stálé požadavky na právníky, aby vyslovili, zda už prezident překračuje své ústavní pravomoci, zda je jen na okraji tohoto porušování, nebo zda koná zcela v souladu s ústavou, vedou nejen k bezradnosti občanů, ale také k dalšímu prohlubování rozporů ve společnosti. K témuž ovšem vedou i hlubokomyslné úvahy některých komentátorů o tom, kdo z ústavních činitelů „tahá“ za kratší či delší konec. Čeho?

Jestliže ústavní činitelé sami nemají (nebo předstírají, že nemají) zcela a bez pochybností jasno, jaké jsou jejich ústavní a zákonná práva a povinnosti a jen je volně případ od případu vykládají, vytváří se stav zpochybňující existenci stabilizovaného právního státu. Ať již dojde či nedojde k nějaké dohodě o řešení aktuálního sporu.

Situace, která nemá obdoby

S ohledem na to, že nejde jen o nějaké vnitropolitické nebo předvolební hašteření, nýbrž o to, že věc má i mezinárodní přesah, máme tu situaci, která nemá obdoby v historii našeho demokratického státu. První republiku nevyjímaje.

Nejednota společnosti projevující se snad nejvíce na sociálních sítích, ale i úporná snažení o svolávání zcela zbytečných, neboť k ničemu nevedoucích demonstrací je to, co bychom si v nějakých těžkých dobách – které prý nastanou – přáli co nejméně. Ale nejde jen o nejednotu, ale o až patologickou neschopnost pochopit a případně s respektem přijmout názory a stanovisko toho druhého. Třeba ve prospěch společné věci. Neříkám, že jsme zrovna na pokraji občanské války, ale pokud nám ústavní činitelé v této neschopnosti budou příkladem, pak nás opravdu nečeká nic dobrého…

Psáno pro iDnes