Veřejné vystoupení člena vlády Petra Macinky, který si dovolí psychologizovat jednání hlavy státu a hovořit o „temné stránce osobnosti“ prezidenta, není jen politickým excesem. Je to hluboká osobní urážka a projev elementární neslušnosti, která nemá v civilizované politice místo – bez ohledu na to, zda s prezidentem souhlasíme, nebo nikoli.

Tady už nejde o spor o Ústavu, o pravomoci ani o politickou odpovědnost. Jde o základní hranici veřejného chování. Prezident republiky není objekt osobních spekulací, psychologických soudů ani veřejné „diagnostiky“. Je nositelem ústavní funkce, která si zaslouží elementární respekt prostě proto, že bez respektu k institucím se žádný stát neudrží pohromadě.

Je zcela legitimní prezidenta kritizovat. Je legitimní nesouhlasit s jeho rozhodnutími, zpochybňovat jejich právní základ, polemizovat s jejich důsledky. Co však legitimní není, je přechod od kritiky jednání k hodnocení osobnosti. Jakmile se politický spor začne vést jazykem „temných stránek“, „vnitřních bojů“ a osobních minulostí, přestáváme být v prostoru demokracie a ocitáme se v prostoru obyčejné hrubosti.

Zásadní je, že tato neslušnost platí nezávisle na sympatiích. Není omluvitelná tím, že „ten prezident si to zaslouží“, že „má problematickou minulost“ nebo že „dělá špatná rozhodnutí“. Právě proto, že politika je konfliktní, existují jasná pravidla, jak konflikt vést. Kdo je porušuje, neprojevuje odvahu ani upřímnost – pouze dává najevo neschopnost držet se role.

O to vážnější je situace, když podobný jazyk používá člen vlády. Ministr není soukromá osoba ani internetový diskutér. Je součástí exekutivy a jeho slova mají váhu. Pokud si dovolí veřejně urážet hlavu státu osobními soudy, nejde o „ostrý názor“, ale o selhání politické kultury. Takové chování by bylo nepřijatelné vůči jakékoli ústavní instituci; vůči prezidentovi je nepřijatelné dvojnásob.

Argumenty o tom, že prezident „nemá selektovat, ale konat“, nelze obhajovat osobními útoky. Pokud někdo tvrdí, že prezident porušuje Ústavu, musí to doložit právně. Jakmile místo toho sahá po psychologických nálepkách, fakticky přiznává, že věcný argument nemá. Osobní urážka se pak stává náhražkou za chybějící právní analýzu.

Normalizace takového chování by měla destruktivní důsledky. Pokud je přípustné veřejně mluvit o „temné stránce“ prezidenta, proč by zítra nebylo přípustné mluvit o „psychické nezpůsobilosti“ premiéra, předsedy Ústavního soudu nebo kohokoli dalšího? Politika by se změnila v soutěž o to, kdo protivníka lépe zesměšní a poníží. To už není demokratický spor, ale rozklad základní slušnosti.

Nejde tedy o obranu konkrétního prezidenta. Jde o obranu elementárního pravidla: hlava státu není terčem osobních útoků, ať si o ní myslíme cokoli. Kdo tuto hranici překračuje, neuráží jen jednoho člověka. Uráží samotnou instituci státu – a tím i všechny, kdo v něm žijí.