Spor o účast prezidenta republiky na summitu NATO není jen sporem o protokol nebo tradici. Ve skutečnosti jde o otázku, zda může prezident použít svou pravomoc zastupovat stát navenek jako nástroj proti vládě. Právě to je podle mého názoru podstata celé věci: nejde pouze o reprezentaci státu, ale o možnou prezidentskou obstrukci.

Česká ústava nestaví prezidenta a vládu do stejného postavení. Prezident je hlavou státu a podle Ústavy zastupuje stát navenek. Zároveň však není z výkonu své funkce politicky odpovědný. Vláda je naopak vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá Poslanecké sněmovně. Proto Ústava u rozhodnutí prezidenta podle čl. 63 vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Odpovědnost za takové rozhodnutí pak nese vláda.

To není formalita. Je to pojistka, aby prezident nemohl z reprezentativní role vytvořit samostatnou moc proti vládě. Jinak by vznikl vadný model: prezident by obsadil politický prostor, ale odpovědnost za důsledky by nesla vláda. Rozhodoval by ten, kdo politicky neodpovídá, zatímco odpovídal by ten, kdo byl z rozhodování vytlačen.

Právě zde vzniká paralela s parlamentními obstrukcemi. Poslanec má právo mluvit v rozpravě. Toto právo je nezbytné pro parlamentní demokracii. Může se však změnit v obstrukci, pokud poslanec nemluví proto, aby něco věcně sdělil, ale proto, aby obsadil řečniště, spotřeboval čas a zabránil Sněmovně jednat. Nejde pak o popření formálního práva, ale o jeho použití proti účelu instituce.

Podobný mechanismus může vzniknout u prezidenta. Prezident nemusí přímo určovat vládní zahraniční politiku. Nemusí mít vládu, parlamentní většinu ani politickou odpovědnost. Stačí, aby obsadil prostor, v němž má jednat vláda. U summitů NATO je tento problém zvlášť zřetelný. V rozhodujících pracovních formátech nejde jen o obecnou reprezentaci státu, ale o přístup ke slovu, k jednacímu místu a k možnosti přímo formulovat stanovisko země.

Pokud toto místo obsadí prezident proti vůli předsedy vlády, nejde už jen o reprezentaci. Je to vytěsnění vlády z prostoru, za který politicky odpovídá. Premiér se pak nemusí dostat ke slovu vůbec, nebo se jeho možnost jednat může podstatně zúžit. Zahraniční politika se v takovém okamžiku nevykonává abstraktně. Vykonává se tím, kdo sedí u jednacího stolu, kdo reaguje na ostatní účastníky a kdo v rozhodující chvíli říká, co je stanoviskem státu.

To je prezidentská obstrukce v konkrétní podobě. Prezident nemusí vládnout, aby mohl vládě překážet. Nemusí změnit vládní politiku, aby ji mohl oslabit. Stačí, že obsadí jednací prostor, v němž má vystupovat předseda vlády. Problém tedy není jen v tom, že prezident svou účastí rozostří mandát premiéra a znejistí zahraniční partnery. Problém je hlubší: prezident může fyzickou účastí na vrcholném jednání fakticky omezit možnost vlády jednat.

Proto by případné vyhovění kompetenční žalobě prezidenta mělo mnohem širší význam než pouze pro jeden summit NATO. Znamenalo by, že prezident může z pravomoci zastupovat stát navenek odvodit autonomní právo účastnit se určitého mezinárodního jednání i proti vůli vlády. Vláda by pak nesla odpovědnost za zahraniční politiku, ale musela by organizačně zajistit výkon prezidentovy samostatné vůle. Tím by se legalizoval nový typ ústavní obstrukce.

Ústavní soud ve svém předběžném opatření chránil prezidenta před možnou obstrukcí ze strany vlády. To lze procesně pochopit. Slabina tohoto přístupu je však v tom, že soud zatím nezohlednil opačné riziko: prezident může svou vynucenou účastí obstruovat vládu. Předběžné opatření tedy nemělo vidět pouze nebezpečí, že vláda prezidenta vytlačí z reprezentace státu. Mělo také vidět nebezpečí, že prezident vytlačí vládu z výkonu zahraniční politiky.

Ústavně čisté řešení nemusí prezidenta ponižovat na ceremoniální dekoraci. Prezident má v zahraniční reprezentaci nepochybně významnou roli. Může posilovat kontinuitu a důstojnost státu. To však platí především tehdy, pokud jedná v koordinaci s vládou. Jakmile vznikne skutečný konflikt, musí mít v parlamentním systému poslední slovo vláda, protože právě ona nese politickou odpovědnost.

Spor o summit NATO tedy není sporem o to, zda prezident smí reprezentovat stát. Smí. Skutečná otázka zní, zda může tuto reprezentaci použít proti vládě. Pokud by Ústavní soud takové právo potvrdil, nevytvořil by pouze výklad jedné prezidentské pravomoci. Vytvořil by nástroj negativní moci: prezident by nemusel vládnout, aby mohl vládě zabránit jednat.

Právě tomu má česká ústava bránit. Kontrasignace podle čl. 63 není jen technická formalita. Je to antiobstrukční pojistka parlamentarismu vůči prezidentovi. Chrání vládu před tím, aby politicky neodpovědná hlava státu obsadila prostor, za který odpovídá vláda. Pokud by se prezidentova reprezentace státu od této odpovědnostní vazby odtrhla, vznikla by moc bez odpovědnosti: možnost nevládnout, ale vládě překážet.

Ústavní soud by měl při konečném rozhodnutí tento rozměr sporu zohlednit. Pokud by potvrdil autonomní právo prezidenta účastnit se summitů NATO proti vůli vlády, nevytvořil by pouze výklad jedné prezidentské pravomoci. Vytvořil by nástroj prezidentské obstrukce: formálně oprávněné jednání, které ve skutečnosti blokuje odpovědné rozhodování vlády.