Zase jsou před námi volby a zase hrozí, že se moci ujmou psychopati a šílenci.

Jistě by se dalo testovat každého předtím, než bude pozdě. Ovšem kdo bude hlídat ty hlídače? Co když sami psychologové budou psychopati či dokonce od psychopatů koupení. Tento regressus ad infinitum a circulus vitiosus hrozí všude a tím spíš u státu malého, když i v USA si společnost zvolila na amfetaminu Adderall jedoucího Trumpa na celé čtyři roky. Do toho ještě vstupuje hybridní válka proti demokracii současného Ruska a takovou ruskou ruletu si nemůžeme dovolit. Zbývá ptát se, co s tím.

Společnost si po milionech roků vývoje vyvinul samočistící proceduru vypuzení těch, kdo jednají proti ní. Ale to funguje jen v menších komunitách čili tam, kde se předstírat dá těžko. Tam, kde si mají desítky či stovky milionů vybrat někoho za svého zástupce, dochází snadno ke korupci a podvodům či lžím. Jediným řešením je najít nějaký algoritmus samotných voleb tak, aby se jím dali eliminovat extrémisté na kterékoliv straně rozpětí. Nabízí se něco, co se děje v obecném styku mezi lidmi, totiž přestat se s osobou dificilní bavit. Takový bizarní úchyl sice pár kumpánů jistě najde, ale vždycky jich bude málo a zůstane marginalizován bez vlivu.

Převést tuto zkušenost do voleb by bylo spásné. Stačilo by mít k dispozici též zápornou vedle kladné volby. Ve většinovém systému (prezident, senátor) by byly dvě urny a do zelené by lidé vhazovali lístek toho, koho chtějí, kdežto do červené toho, koho určitě ne. Když se pak všechno sečte, ukáže se, že například Zeman či Babiš by měli víc minusových než plusových stoupenců a ani pes by po nich neštěkl.

Hlavní námitkou by zde mohlo být, že se zvolí jen průměrné osoby. Ovšem o to přece právě jde. V demokracii je třeba najít toho, kdo vyhovuje maximálnímu počtu občanů. Tak bychom se vyhnuli rozdělení společnosti, na což žehrají v současnosti skoro všichni.

Něco podobného by mohlo být i v systému poměrného zastoupení, přičemž by každý volič měl na své kandidátce možnost jednak kroužkovat s posunutím oblíbence směrem nahoru, přičemž křížek by dotyčného politika srazil v kandidátce až na konec. Díky tomu by se kandidátka vždycky trochu zamíchala a sekretariáty stran by z toho měly hlavu v pejru. Pokoutní kuloární čachry by se jim za takových okolností provozovaly jen těžko. Ale byly by to vlastně čisté primárky a to by opět demokracii náramně prospělo (mimochodem, v Norsku to dvakrát zkusili a pak z toho sekretariáty stran zase vycouvaly).

O „ostrakování“ jsem psal opakovaně a poprvé již v roce 2010 s tím, že ode mě to pak opsal například Karel Janeček; Janeček ovšem celou myšlenku poněkud zprznil.