Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

autor je fialovy podjebavac a podporuje kurvitka v Ustave !!

Co jsou kurvitka dobre vime !!

Cituji z Vašeho článku : "Ústavní pořádek proto nelze ztotožnit s formální správností jednotlivých kroků; je to funkční stav politicko-právního systému, v němž ústava plní roli metanormy a zajišťuje, že spory lze nakonec uzavřít rozhodnutím." Pokud máte zato, že toto Vaše vymezení pojmu "ústavní pořádek" je v souladu s čl. 112 Ústavy, který za ústavní pořádek taxativně prohlašuje okruh základních zákonů země, s nimiž jiné zákony ani interpretace nesmí být v rozporu, nezbývá mi než citovat ze slavného Haškova románu (viz "švejkování") toto : "Pane vachmajstr, vy jste hlava!"

Klid, je to prostě páně Grundmannův tlamocvik. :-P

Sněmovna vyzvala prezidenta, aby dodržoval Ústavu.

Hradní politický transvestita byl ovšem vycvičen na záškodníka, a proto dělá to, co je mu vlastní.

Rýsuje se impeachment. Nikoliv odpudivé bytosti, ale morálního majáku.

Nějak mi tenhle seriál připomíná slavný článek "Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity"

Článek Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity je dnes obvykle připomínán jako kuriozita nebo jako důkaz selhání části humanitních studií. Takové čtení je sice oprávněné, ale povrchní. Zajímavější než samotná parodie je totiž otázka, proč mohl text působit přesvědčivě – a jaký reálný problém se v něm, navzdory všem chybám, zrcadlí.

Autor reaguje na skutečnost, že moderní fyzika rozložila klasický obraz světa. Prostor a čas přestaly být pevným jevištěm, objekty přestaly mít jednoznačné vlastnosti a geometrie se v obecné relativitě proměnila v dynamickou veličinu. Kvantová mechanika navíc zpochybnila představu, že svět existuje „hotový“ a měření jej pouze odhaluje. Tato diagnóza je správná. Klasická ontologie, v níž se věci nacházejí v předem daném prostoru a čase, skutečně přestala fungovat.

Problém začíná až ve chvíli, kdy je tento kolaps konkrétní ontologie interpretován jako kolaps objektivity vůbec. Text nenápadně přechází od tvrzení, že geometrie není fundamentální, k závěru, že realita je interpretačně otevřená, jazykově konstruovaná a v krajním případě sociálně podmíněná. To je skok, který fyzika neospravedlňuje. Z toho, že starý ontologický rámec selhal, neplyne, že žádný rámec neexistuje. Plyne pouze to, že byl zvolen špatně.

Článek opakovaně směšuje tři roviny, které by měly zůstat přísně oddělené: ontologii, epistemologii a jazyk. Nestabilita pojmů se zaměňuje za nestabilitu reality, pluralita interpretací za ontologickou libovůli a jazyková nejistota za důkaz relativismu. Pokud se však vzdáme tohoto zkratu, stejná fakta umožňují zcela jinou interpretaci. Nestabilita geometrie neznamená, že je náhodná, ale že není základní. Nejednoznačnost popisů neznamená, že svět nemá strukturu, ale že jazyk je až druhotným nástrojem, kterým se tuto strukturu snažíme zachytit.

Ono to švejkování má vždy příčinu. Pakli-že se jedinec domnívá, že soudní systém nebude v případné při nestranný, nebo se domnívá, že soudní moc by neměla rozhodovat, co tím tvůrci ústavy možná mysleli, pak nezbývá než švejkovat do doby, než se chyby opraví. Konkrétně o tého chybě jmenování se mele nejméně 20 let. A neopraví to nikdo.

k Šárka Svobodová 16.1.2026 11:49

Přesně tak.

Jako řada dalších problém který tu teď je není řešitelný a proto ho nikdo neřeší. Není řešitelný protože řešit jej by znamenalo podřídit se principu který problém způsobuje a i prohlubuje.

No tak už by pan prezident mohl přestat švejkovat...

On rozhodnul, v důsledku toho švejkuje Macinka s Turkem.

Ústava je nejvyšší zákon - ale stále je to "jen" zákon.

Právo se řídí formálními právními skutečnostmi - a ne psychologickými konstrukcemi a nevyslovenými tajnými přáními.

bla, bla, bla, bylo by zajimave, kdyby se to otocilo,

co by blabolil Grundman ??

Ta poznámka vůbec není triviální. Právě naopak: v normativním systému neplatí obrácená implikace. Z toho, že určité rozhodnutí není protiústavní, nijak neplyne, že by opačné rozhodnutí muselo být protiústavní – a ani že by bylo odvoditelné ze stejných pravidel.

Pravidla neurčují jediný „správný“ krok, ale hranice přípustného jednání. Proto otázka „co by bylo, kdyby se to otočilo“ není argument proti stanovisku, ale potvrzení jeho logiky. Jiný výsledek by mohl být politicky kritizovatelný, ale to ještě neznamená, že by byl nutně protiústavní. Právě toto rozlišení mezi politickou odpovědností a porušením ústavního pořádku je jádrem celé úvahy.

Takže už třetím dnem tu máme (tentokrát trochu pozměněný) velmi kreativní text pana Grundmanna, a obávám se, že ještě zdaleka není posledním. V této diskusi se omezím pouze na konstatování, že vzdor možná v horečkách utvořenému názoru autora na to, co je ústavním pořádkem, tak tento pojem je definován článkem 112 naší Ústavy takto: Článek 112

(1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.

Je charakteristické, že tento autor, rádoby odborně píšící o ústavnosti a interpretaci ústavy, naši ústavu vůbec nezná a ústavou definovaným pojmům dává zcela jiný význam a obsah. Za něco takového by se zmiňovaný Švejk styděl.

Tato námitka ve skutečnosti potvrzuje základní tezi textu. Článek 112 skutečně definuje, co tvoří ústavní pořádek, ale tato definice sama o sobě nestačí k rozhodování – a nikdy ani stačit nemůže. Vymezuje okruh norem, nikoli způsob jejich výkladu. Jakmile má Ústavní soud rozhodovat, musí nutně použít metodiku interpretace, tedy určitou teorii práva.

A právě zde leží jádro problému, který text otevírá. Různé teorie práva do výkladu implicitně vnášejí předpoklady, jež nejsou součástí ústavního pořádku definovaného článkem 112 – například hodnotové priority, teleologii či představu „smyslu ústavy“. Pokud se tyto předpoklady aplikují bez přiznání, může se výklad ústavy fakticky opřít o něco, co není ústavním právem, ale pouze teorií práva zvolenou soudem.

Text právě tento teoretický problém pojmenovává a navrhuje jeho řešení: oddělit ústavní pořádek od teorií práva, které jej interpretují, a usilovat o minimální, neutrální teorii práva, jež je průsečíkem všech uznávaných teorií. Taková teorie by nepřidávala do ústavního pořádku cizí normativní obsah, ale pouze umožňovala jeho aplikaci bez svévole.

Tvrdit, že pouhá citace článku 112 vyčerpává otázku ústavnosti, znamená přehlížet, že bez interpretační metody by Ústava byla nepoužitelný text. Spor tedy není o to, co je ústavní pořádek – ten Ústava definuje jasně – ale o to, jak jej lze vykládat, aniž by soud sám vytvářel nepsanou ústavu. Právě o tom text je.