Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Autor by si měl do slovníku přidat slovo "kompromis".

Tvrdí, že je naprosto špatné, když podepíšete smlouvu, kde Vám některá ustanovení jsou "proti srsti".

Rozhodující ale je, když svobodně zvážíte, že klady smlouvy převažují nad zápory - a podepíšete.

Babiš chce být předsedou vlády - a za podporu Motoristů musí "zaplatit" návrhem Turka na ministra. To je standardní politický kompromis - nic neústavního.

"Ústavní švejkování" naopak předvádí prezident, který se otáčel na "střetu zájmů" - který ale de iure neexistoval - protože byl 100 % ošetřen platným zákonem.

Stejně jako "nejmenování ministra", založené jen na subjektivních dojmech a nepodložených obviněních.

Sněmovna vyzvala prezidenta, aby dodržoval Ústavu.

Hradní politický transvestita byl ovšem vycvičen na záškodníka, a proto dělá to, co je mu vlastní.

Rýsuje se impeachment. Nikoliv odpudivé bytosti, ale morálního majáku.

Ústava skutečně není manuál na chod státu a jeho institucí. Předpokládá schopnost se dohodnout. Premiér může prezidentovi předkládat ke jmenování ministry, na kterých se dohodl při koaličním jednání. Ať už se mu líbí nebo nelíbí. Prezident by měl mít zájem na tom, aby vláda i jednotlivé rezorty začali aktivně pracovat. Ovšem, to by nesměl být na hradě panák, který dává najevo ostentativní nezájem o českou vládu. A v době, kdy sněmovna bouřlivě jedná o schválení vlády, si vyjede na výlet (nebyla to oficiální návštěva) ke svým obchodním přítelů, ukrajinským oligarchům. Měl by se rozhodnout, zda je prezidentem českým a má podnikat kroky ve prospěch českých občanů nebo je ukrajinským rezidentem a fedruje miliardy českých daňovým poplatníkům na konta svých přátel. Také se domnívám, že autor nepochopil podstatu švejkování. Švejk není formálním vykonavatelem, ale aktivním účastníkem. Vstupuje svým neočekávaným a nestandartním jednáním do děje a je katalyzátorem urychlování dějů a obnažování jejich podstaty. Švejkování je, když premiér navrhne za ministra financí elektrikáře, ministra práce a sociálních věcí traktoristu, ministra zemědělství kostelníka, spravedlnosti aktivistku s pochybnou maturitou, a pod.

Právě naopak: článek popisuje švejkování přesně v tomto smyslu. Nejde o pasivní formální poslušnost, ale o aktivní, záměrně nestandardní jednání, které využívá pravidla k obnažení jejich slabin a k přenesení odpovědnosti na systém. Švejkování není nečinnost, ale akce – často provokativní, někdy absurdní –, jejímž cílem není řešení, ale vyhrocení situace tak, aby se odpovědnost rozplynula. Uvedené příklady přesně odpovídají tomu, co článek označuje jako švejkování.

Proces popisovaný v článku je ale typický pro všechny instituce. Na začátku vzletná myšlenka, později obrušována, nahrazována formalismy a nakonec máme drahou instituci, která mnohdy neplní k čemu byla zřízena, ba naopak působí spíše kontraproduktivně.

Ukázkou je ČOI, založena pro kontrolu a jednu dobu nemohla zveřejňovat nálezy. Finanční úřad, který při kontrolách "musí něco najít". Stavební úřad, který stavebníkovi v podstatě brání postavit, co chce, a tak dále a tak podobně...

Proč by vláda a politici vlastně měli být výjímkou? Lze vidět, že stejně jako před sametovou revolucí dochází k vyprazdňování původního účelu politika/strany a je to povolání, jehož významným cílem je přežít, ideálně být znovu zvolen. Takže nedělat moc velké akce (při nich se dělají chyby, které konkurenti rozmazávají), jít s proudem (protože vyčnívající hřebík bude zatlučen) a soustředit se na získávání placených funkcí.

Jak z toho ven? Najít způsob, jak i politiku a instituce dále vyvíjet. Způsobů by se dalo najít jistě více - napadají mne například dočasně zřizované instituce, vyrovnaný rozpočet, pravidelná revize pravidel po několika letech (a klidně včetně ústavy) apod.

To, co popisujete, je obecný institucionální drift, tedy tendence institucí nahrazovat původní účel vlastní reprodukcí. Článek se však tímto jevem nezabývá na úrovni systému. Nehodnotí „fungování institucí“, ale označuje jako švejkování konkrétní chování konkrétních lidí, kteří zastávají určité ústavní funkce a jednají určitým způsobem.

Pointa textu není v tom, že by systém selhával sám od sebe, ale v tom, že ústavní systém je zneužíván aktéry, kteří formálně dodržují pravidla, avšak fakticky se vyhýbají odpovědnosti, již jejich funkce předpokládá. Systém takové chování umožňuje, ale negeneruje ho automaticky. Švejkování není vlastností institucí, nýbrž strategií jednání osob, které v nich působí.

Právě proto článek netvrdí, že politici mají být výjimkou z obecné lidské tendence „přežít“. Tvrdí jen to, že u osob v ústavních rolích má takové jednání jinou kvalitu a jiné důsledky, protože narušuje samotnou schopnost systému rozhodovat. Nejde tedy o morální kritiku politiky jako profese, ale o pojmenování odpovědnosti spojené s konkrétní ústavní funkcí.

Takže už třetím dnem tu máme (tentokrát trochu pozměněný) velmi kreativní text pana Grundmanna, a obávám se, že ještě zdaleka není posledním. V této diskusi se omezím pouze na konstatování, že vzdor možná v horečkách utvořenému názoru autora na to, co je ústavním pořádkem, tak tento pojem je definován článkem 112 naší Ústavy takto: Článek 112

(1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.

Je charakteristické, že tento autor, rádoby odborně píšící o ústavnosti a interpretaci ústavy, naši ústavu vůbec nezná a ústavou definovaným pojmům dává zcela jiný význam a obsah. Za něco takového by se zmiňovaný Švejk styděl.

Tato námitka ve skutečnosti potvrzuje základní tezi textu. Článek 112 skutečně definuje, co tvoří ústavní pořádek, ale tato definice sama o sobě nestačí k rozhodování – a nikdy ani stačit nemůže. Vymezuje okruh norem, nikoli způsob jejich výkladu. Jakmile má Ústavní soud rozhodovat, musí nutně použít metodiku interpretace, tedy určitou teorii práva.

A právě zde leží jádro problému, který text otevírá. Různé teorie práva do výkladu implicitně vnášejí předpoklady, jež nejsou součástí ústavního pořádku definovaného článkem 112 – například hodnotové priority, teleologii či představu „smyslu ústavy“. Pokud se tyto předpoklady aplikují bez přiznání, může se výklad ústavy fakticky opřít o něco, co není ústavním právem, ale pouze teorií práva zvolenou soudem.

Text právě tento teoretický problém pojmenovává a navrhuje jeho řešení: oddělit ústavní pořádek od teorií práva, které jej interpretují, a usilovat o minimální, neutrální teorii práva, jež je průsečíkem všech uznávaných teorií. Taková teorie by nepřidávala do ústavního pořádku cizí normativní obsah, ale pouze umožňovala jeho aplikaci bez svévole.

Tvrdit, že pouhá citace článku 112 vyčerpává otázku ústavnosti, znamená přehlížet, že bez interpretační metody by Ústava byla nepoužitelný text. Spor tedy není o to, co je ústavní pořádek – ten Ústava definuje jasně – ale o to, jak jej lze vykládat, aniž by soud sám vytvářel nepsanou ústavu. Právě o tom text je.

Ono to švejkování má vždy příčinu. Pakli-že se jedinec domnívá, že soudní systém nebude v případné při nestranný, nebo se domnívá, že soudní moc by neměla rozhodovat, co tím tvůrci ústavy možná mysleli, pak nezbývá než švejkovat do doby, než se chyby opraví. Konkrétně o tého chybě jmenování se mele nejméně 20 let. A neopraví to nikdo.

k Šárka Svobodová 16.1.2026 11:49

Přesně tak.

Jako řada dalších problém který tu teď je není řešitelný a proto ho nikdo neřeší. Není řešitelný protože řešit jej by znamenalo podřídit se principu který problém způsobuje a i prohlubuje.

No tak už by pan prezident mohl přestat švejkovat...

On rozhodnul, v důsledku toho švejkuje Macinka s Turkem.

Článek tvrdí, že ústavní pořádek není o schopnosti rozhodovat, ale fakticky legitimizuje rezignaci na jasnou politickou odpovědnost ve prospěch abstraktní „funkčnosti systému“. Autor sice kritizuje takzvané ústavní švejkování, ale současně vytváří vágní kritérium, podle něhož lze za problém označit téměř jakékoli procedurální jednání, které se mu politicky nelíbí. Text podsouvá, že rychlé či konečné rozhodnutí je vždy hodnotou samo o sobě, aniž by dostatečně reflektoval, že procedurální zdrženlivost může být legitimní ochranou proti zneužití moci. Koncept „švejkování“ je používán spíše jako rétorická nálepka než jako analyticky přesný pojem, což oslabuje argumentační sílu článku. Výsledkem je esej, která sice působí intelektuálně přesvědčivě, ale ve skutečnosti zjednodušuje ústavní realitu a podsouvá normativní závěry jako neutrální popis.

Ano, jedině pitomec by jmenoval Turka ministrem. :-)

"Typickým příkladem je situace, kdy předseda vlády podá prezidentovi návrh na jmenování ministra, o jehož jmenování ve skutečnosti nestojí."

Snad právě dohoda vítězné koalice je základem jak sestavovat vládu. A nejedná se o žádné ústavní švejkování pokud na základě této dohody premiér navrhne složení vlády.

Je samozřejmé, že premiér by dal přednost tomu, aby si kolem sebe dosadil svou partu jak se děje v systémech s diktátorem, ale poměrný volební systém vede ke koalicím. Tedy i k tomu, že jsme měli ve vládě neschopné piráty, které nakonec vyhodil i stejně nechopný Fiala.

Koaliční dohoda sama o sobě samozřejmě ústavním problémem není. Článek ji nekritizuje jako instituci ani jako legitimní politický nástroj. Označuje za švejkování konkrétní chování konkrétních lidí, kdy se koaliční dohoda používá jako zástěrka k popření vlastní odpovědnosti.

Situace popsaná v textu nenastává tehdy, když premiér poctivě stojí za vládním návrhem, byť vynuceným koalicí. Nastává tehdy, když premiér formálně navrhne ministra, o jehož jmenování fakticky nestojí, a spoléhá na to, že odpovědnost převezme někdo jiný – prezident, koalice nebo „systém“. Právě v tomto bodě se koaliční dohoda mění z politického kompromisu v nástroj švejkování.

Nejde tedy o popření poměrného systému ani koaliční politiky. Jde o pojmenování situace, kdy se individuální ústavní odpovědnost rozpouští v kolektivní dohodě, aby nikdo nemusel nést plné politické následky. A to je přesně ten typ jednání, který článek označuje jako švejkování lidí v ústavních funkcích, nikoli jako vadu systému.

Ústava je nejvyšší zákon - ale stále je to "jen" zákon.

Právo se řídí formálními právními skutečnostmi - a ne psychologickými konstrukcemi a nevyslovenými tajnými přáními.