Ústavní pořádek se často mylně zaměňuje za pouhou existenci ústavního textu nebo s mechanickým dodržováním jednotlivých procedur. Takové pojetí je však zavádějící. Ústava není technickým manuálem, ale normativním rámcem, jehož smyslem je umožnit rozhodování o moci, odpovědnosti a kompetencích v konfliktních situacích. Ústavní pořádek proto nelze ztotožnit s formální správností jednotlivých kroků; je to funkční stav politicko-právního systému, v němž ústava plní roli metanormy a zajišťuje, že spory lze nakonec uzavřít rozhodnutím.

Ústavní pořádek existuje tehdy, když systém jako celek dokáže konflikty nejen regulovat, ale i ukončovat. Rozhodující není to, zda je výsledek líbivý nebo bezchybný, nýbrž to, že je možné určit, kdo rozhoduje a kdo nese odpovědnost za výsledek. I špatné nebo kontroverzní rozhodnutí je z tohoto hlediska menším zlem než stav, v němž se rozhodnutí systematicky odsouvá nebo nahrazuje nekonečnou procedurální aktivitou.

Protikladem tohoto stavu není otevřené porušování ústavy, ale jev, který lze označit jako ústavní švejkování. Jde o způsob jednání odehrávající se uvnitř ústavního rámce, který formálně respektuje text i procedury, avšak současně systematicky oslabuje schopnost systému dospět k rozhodnutí. Ústava není porušena, ale je procedurálně neutralizována. Konflikt se neřeší, nýbrž konzervuje, odkládá nebo obchází, často s odkazem na nutnost dalšího výkladu, další procedury nebo další instance.

Rozdíl mezi ústavním pořádkem a ústavním švejkováním neleží v úmyslech aktérů, ale ve struktuře důsledků jejich jednání. V případě švejkování je každý jednotlivý krok formálně obhajitelný, avšak celek nikam nesměřuje. Odpovědnost se rozplývá a rozhodnutí se buď trvale odsouvá, nebo se dosahuje faktického výsledku jinými, ústavně vedlejšími cestami, aniž by byla převzata odpovědnost, kterou ústava předpokládá.

Zvlášť výmluvným znakem ústavního švejkování je jeho parazitní povaha. Funguje pouze tehdy, pokud jej uplatňuje omezený počet aktérů v systému, který jinak zůstává rozhodovací. Jakmile by se tento přístup stal obecným pravidlem, systém by se zablokoval. Právě tím se liší od legitimní interpretační plurality: nejde o různá čtení ústavy, ale o strategii, která spotřebovává funkčnost ústavního pořádku, aniž by ji reprodukovala.

Ústavní švejkování se neprojevuje pouze pasivitou či nerozhodností, ale velmi často má podobu aktivního jednání, které respektuje literu ústavních pravidel a současně obchází jejich smysl. Typickým příkladem je situace, kdy předseda vlády podá prezidentovi návrh na jmenování ministra, o jehož jmenování ve skutečnosti nestojí. Formálně je procedura splněna, avšak smysl ústavní konstrukce je obrácen: návrh, který má vyjadřovat skutečnou politickou vůli a nést odpovědnost za složení vlády, se mění v taktický nástroj k přesunu odpovědnosti na jiného aktéra. Ústavní mechanismus je použit proti svému účelu.

Stejnou strukturu má i nekonečná debata o procedurálních řešeních střetu zájmů, o nichž je zřejmé, že strukturální střet odstranit nemohou. Procedura zde neslouží k řešení problému, ale k vytvoření zdání ústavnosti, které umožňuje problém udržovat v přijatelně vypadající podobě. Nejde o nerozhodnost, ale o rozhodování, které je od počátku neschopné vést k reálnému výsledku.

Výrazným případem ústavního švejkování je rovněž snaha odmítnutého kandidáta na ministra vykonávat fakticky tutéž funkci prostřednictvím postu náměstka ministra, vládního zmocněnce či jiné formálně přípustné role. Smyslem ústavního pořádku je, aby výkon exekutivní moci byl vázán na jasně definované a ústavně kontrolovatelné funkce. Pokud je ústavní filtr jmenování obejit dosazením do funkčně ekvivalentního postavení jinou cestou, není ústava porušena, ale její smysl je systematicky vyprázdněn.

Ústavní švejkování se neomezuje pouze na vrcholné ústavní konflikty, ale zasahuje i každodenní fungování parlamentu. Nutit předsedu vlády poslouchat projevy poslanců, o nichž je obecně známo, že je zcela ignoruje, je formálně výkonem parlamentní kontroly, strukturálně však jde o rituál bez účinku. Parlamentní debata zde neplní funkci ovlivnění rozhodování ani vyvození odpovědnosti, ale stává se povinnou procedurou bez reálného dopadu.

Podobně i redukování poslaneckého mandátu na otázku odměn za jeho výkon obrací ústavní vztah naruby. Mandát přestává být zdrojem odpovědnosti a stává se zdrojem nároku. Reprezentace a kontrola moci jsou vytěsněny účetním pohledem na politiku, aniž by bylo porušeno konkrétní ustanovení ústavy. Dochází však k postupnému vyprázdnění jejího smyslu.

Ve všech těchto případech má ústavní švejkování stejnou strukturu. Pravidla jsou dodržována, procedury probíhají a instituce fungují navenek korektně. Současně je však systematicky obcházen základní účel ústavního pořádku: rozhodnout, rozdělit odpovědnost a umožnit kontrolu moci. Ústavní švejkování tak není projevem chaosu, ale naopak nadměrné, účelově vedené korektnosti, která umožňuje vyprázdnit rozhodování, aniž by bylo otevřeně popřeno.