Vedení odborů se nedávno vyjádřilo k navrhovaným krokům nové vládní politiky a poměrně tvrdě se vymezilo zejména k úpravám v pracovněprávní a souvisejících oblastech. Odboráři na to mají právo a pokud jsou tato vyjádření směrována zejména k jejich členům, lze to bez povšimnutí přejít. Nicméně přejít by už nešlo to, pokud by se dala jejich vyjádření, která kdesi v podtextu ukrývají i výhrůžky stávkami, chápat jako snahu zvrátit současné procesy vládní politiky.

Jistě, odborářští šéfové mohou mluvit za své odboráře a mohou se snažit ovlivnit kroky vlády. Je to jejich legitimní právo. Nicméně stejně legitimně se mohou snažit lobbovat za svoje zájmy zahrádkáři, stavební firmy, sportovci, obyvatelé měst a obcí zatím marně čekající na dostavbu dálnic či obchvatů a další a další skupiny občanů. Na síle práva našich odborářů prosazovat své zájmy nemění nic ani jejich účast na platformě tripartity, ani jejich význam daný počty členů v historii nebo významností odborů v některých jiných zemích.

Je to patrné zejména v současné situaci, kdy vláda vzešla z nedávných demokratických parlamentních voleb a její zatímní kroky, resp. programové prohlášení, jsou v kontextu jak předešlé koaliční dohody, tak i předvolebních prohlášení stran volební koalice (po jejich očištění od volebních hesel a některých extrémnějších či naivnějších názorů). Proč by tedy měla mít malá skupina občanů, šéfů odborových svazů, právo významně ovlivňovat politickou situaci v okamžiku, kdy tato má nezpochybnitelnou legitimitu vzešlou z celostátních voleb? Notabene v situaci, kdy šéfové odborových svazů se nemohou prokázat ani srovnatelnou vahou počtu hlasů (bylo-li by tomu tak, jistě by skončily parlamentní volby rovněž zřejmě jiným výsledkem), ani stejnou „čerstvostí“ mandátu od voličů a bohužel ani dostatečnou průhledností a veřejností voleb (ve srovnání s volbami parlamentními).

Šéfové odborů by mohli jistě namítnout, že pokud by na úrovni vlády nezazněl jejich silný a razantní hlas, mohlo by dojít k poškození práv určitých skupin zaměstnanců, protože by současná vládní koalice, držící poměrně významnou parlamentní většinu, mohla upravit legislativu takovým způsobem, který by uvedenou minoritu mohl poškodit v jejích základních právech. Pomineme-li to, že i tato vláda je koaličně vícebarevná, a měla by mít tudíž své vnitřní korektivy, existují zde ještě další významné demokratické pojistky, které by neměly umožnit výrazné zkrácení práv žádné z minorit (např. Ústavní soud).

Argumentace šéfů odborových svazů o tom, že je třeba zabránit některým nově navrhovaným úpravám pracovněprávních a souvisejících předpisů proto, že někteří zaměstnavatelé nedodržují již ani dnes platné předpisy, je z pohledu logiky existence odborů zcela mimo. Naopak proto by měly odbory vyvíjet větší aktivity směrem ke konkrétním zaměstnavatelům, kteří takto předpisy porušují, měly by se více zastat svých členů, ale aktivněji nabídnout zastání i nečlenům odborů, aby se uvedené nepravosti omezily či zcela eliminovaly.

Je bohužel patrné, že si odbory v současné situaci často nevědí rady, zejména u nově vzniklých závodů nadnárodních korporací působících na našem území, ale i v případě malých firem vlastněných a řízených jedním ředitelem/majitelem. Nedaří se jim jednání ani s šéfy či nastrčenými „pseudošéfy“ těchto velkých montoven či hypermarketů, ani s majiteli zmíněných malých, neustále se přeměňujících firmiček. Nedaří se jim oslovovat zaměstnance právě u problémových firem, aby tito využili svých současných práv a případně i za pomoci odborů dokázali tyto problémové zaměstnavatele umravnit do patřičných mezí. Namísto toho se snaží o zapojení do politiky na nejvyšší úrovni, kterážto aktivita je pro ně samozřejmě relativně jednodušší, mediálně viditelnější a pro řadu z nich i potenciálně osobní cestou k senátorským či europoslaneckým definitivám.

Hrozby stávkami neměly v našich zemích žádný významný vliv ani v minulosti, ani v posledních dvaceti letech. Je pravdou, že v tomto období i vlády několikrát taktizovaly, na druhou stranu se ani odborářům nikdy nepodařilo naplnit ulice takovým počtem svých členů, aby to nějak zásadně ochromilo celé národní hospodářství (a to většinou vždy zorganizovali demonstrace v Praze tak, aby si odboráři z krajů mohli udělat hezký výlet či obstarat předvánoční nákupy). V současné situaci, kdy vláda má k reformám jasný, čerstvý a poměrně významný mandát od voličů, by jakákoliv destruktivní a nátlaková politika šéfů odborů byla spíše namířená proti snahám aktuální politickou a ekonomickou situaci komplexně řešit ve prospěch celé společnosti. Na rozdíl od situace před třiceti, padesáti či sto lety dnes nejsou odbory jediným fenoménem, který by mohl život v části společnosti nějakým destruktivním způsobem či jeho hrozbou ochromit. To dnes, bohužel, dokáže mnohem efektivněji zkušený hacker či terorista. Hrozba destrukce však nemůže jakoukoliv vládu odradit jít smysluplně kupředu.

Proto by se měli odboroví šéfové vrátit zpět k ochraně konkrétních zaměstnanců proti konkrétnímu příkoří na úrovni jednotlivých firem či závodů. Tím mohou pomoci k rozvoji celé naší společnosti, ale i vylepšení podmínek života mnoha občanům více, než mícháním se do velké politiky.

P.S. Tento článek byl napsán koncem září a reagoval na tehdejší hrozby stávkou od odborových šéfů v souvislosti s některými připravovanými legislativními změnami. Dnes, v kontextu vyhlášení takzvané ex-post-stávky, je možná ještě aktuálnější.