Vypadá to jako náhodné výkřiky. Že komunismus není totéž co KSČM. Že KSČM není KSČ. Že komunisté v komunální politice vlastně ani nejsou komunisté, že své ideály nechávají doma. Že antikomunismus není nic jiného než předsudek. Že zákon o protiprávnosti komunistického režimu nemá normativní charakter, nýbrž ideologický, a tudíž ipso facto vlastně není zákonem. Že za takzvané normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století už komunisté nebyli tolik zlí. Odpůrcům komunistů se opět nadává komunistožrouti jako ve třicátých letech a nikomu nevadí, že by se těžko někdo odvážil odpůrce fašismu nazvat fašistožrouty. Že vůbec každá zmínka o srovnání východisek, metod a cílů nacismu a komunismu vyvolává když už ne hysterii, tak alespoň ošívání.

Do tohoto kakofonického, podle stejných not hrajícího orchestru demagogických výkřiků nyní přibylo tvrzení vrcholných sociálnědemokratických politiků o tom, že totalita není vždycky totalitou. A proto navrhují zrušit zákon o zřízení ústavu, který má zkoumat kromě jiného období totalitní moci pod vedením Komunistické strany Československa od roku 1948 do roku 1989. Sociálnědemokratičtí poslanci opět tvrdí, že pojem totalita je spíš ideologický než vědecký a nelze ho vztahovat na celou dobu vlády komunistického režimu.

Pojem totalitní má však jasný význam. Označuje společnost řízenou v souladu s hodnotami jediného oficiálně vytyčeného společenského ideálu. Vládne pouze jediné mocenské seskupení řídící stát prostřednictvím různých struktur podle okolností s použitím přizpůsobených tradičních způsobů uplatňování státní moci. Tento stát kontroluje veškerý duchovní, společenský, ekonomický a osobní život občanů. Občan má hodnotu pouze materiálu, který má sloužit v lepším případě k dosažení deklarovaného ideálu, v horším případě jako výhradně ekonomický potenciál alespoň mající režimu pomoci udržet se. Proto není trpěna opozice a státní struktury zastrašují, šikanují, pronásledují, terorizují a likvidují nevyhovující rasy, třídy, sociální skupiny, národy a jakýkoliv disent. Takové je vymezení obsahu pojmu totalitní režim či totalitarismus, počínaje politology z počátku padesátých let až po všechny nejsoučasnější slovníky cizích slov.

Jenže sociální demokraté tvrdí, že takto lze označovat pouze režim v Československu v letech 1948 až 1968. Kdy podle ústavy „vedoucí silou ve společnosti i ve státě“ byl „předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“. Kdy byly násilně změněny vlastnické a majetkové vztahy, kdy byla násilně omezena svobodná duchovní a ekonomická volba jednotlivce. Kdy byl občanům vnucován bez možnosti výběru způsob a cíl života. Kdy nesouhlasící či nevhodní byli vyháněni z domovů, ze zaměstnání, vysidlováni, vězněni a popravováni.

Období mezi lety 1968 až 1989 však sociální demokraté za totalitní už nepovažují. I když byla v ústavě stále zakotvena vedoucí role KSČ. I když stále platila třídní hlediska. Stále nebylo možné vlastnit výrobní prostředky. Stále nešlo zvolit si vlastní způsob duchovní a ekonomické seberealizace. Občan si stále nemohl vybrat svou cestu do života. Dál byli nepohodlní vyháněni ze svých zaměstnání a dál sledováni, pronásledováni, týráni a vězněni. Mocenské struktury dál fungovaly proti přirozeným zájmům občanů a ani vliv globálního civilizačního a sociálního vývoje nic na systému vlády nezměnil. Podle sociálních demokratů to však kupodivu už nebyla totalita. Zdá se to někomu jako nesmysl?

Ale nenechme se unést polemikou, protože o tu autorům či za jejich zády se skrývajícím strůjcům tohoto dalšího zdánlivě zmateného výkřiku vůbec nejde. Stejně jako ani moc nejde o to, jestli zůstane, nebo nezůstane Ústav pro studium totalitních režimů. Tím, co sleduje tato další pojmová žongláž spolu s ostatními uvedenými zmatečnými tvrzeními, je totiž především jediné: neustále odvracet pozornost společnosti od poznávání jejích fatálních omylů, které ji učinily nechráněnou vůči komunistickým ideálům a umožnily komunistům uchopit moc a udržovat ji. Bránit společnosti, aby si uvědomovala nebezpečnost ideálu, který demokracii ohrožuje v její podstatě, který z občanů dělá dobrovolné i nedobrovolné raby, který rozpoutává poslušné až horlivé běsy v lidském myšlení a konání, který dokáže proměnit tvořivé lidské individuality na krotké a snaživé stádo. Bránit jí rozpoznat, co udělala naše demokracie špatně, že jsme připustili být rozděleni na neprostupné kasty, na hlídané a hlídače, na udavače a udávané, že jsme vrhli demokracii zpátky do sterilní antihumanistické diktatury.

Nejde vůbec o náhodné výkřiky, ale o záludné psychologické manévrování mající dlouhodobě připravovat komunistické ideje na revanš, a po vyhození dvacátým stoletím ze dveří nechat jí otevřená okna pro nový návrat někdy příště. To vůbec není úsměvné.

LN. 7.1.2008

Autor je publicista