Mohl to být krásný příběh. Příběh člověka, který coby starosta vždy pečlivě a s láskou bděl nad klidným spánkem svých drahých spoluobčanů. Každé ráno vstoupil do své kanceláře na radnici. Před tím se, jak to u ctihodných „komunálů“ bývá, pozdravil se všemi svými kolegy a podřízenými od radních až po metaře. V práci se zdržel obvykle dlouho do noci, protože plánů, jak pomoci bližním od té či oné potíže, je mnoho a dobrý starosta nesmí žádný opomenout. A on byl dobrý starosta. Alespoň se to o něm po městě vždycky říkalo. Sem tam nějaký ten nevinný drb o „podivných“ penězích. Prý jej kdysi jedna sekretářka pomluvila, že ji osahával, či co. Ale, znáte lidi. Tolik toho napovídají. A bůhví, jaká je v tom pravda. Vždyť pana starostu měli všichni rádi. Takový čestný chlap. Starostlivý a milující. Všem by se samou obětavostí pro druhé jen rozdal. Neuplyne příliš vody v potoce a bude mít hezky přímo na radnici velkou pamětní desku. A kolikátou, že to?

Tak mohl vypadat příběh Jiřího Čunka. Nedávno ještě sympatického a veřejností adorovaného starosty Vsetína, před nímž se všichni ostatní představitelé českých a moravských měst třásli studem a méněcenností. Ale dějiny to chtěly jinak. Nebo spíš sám Jiří Čunek. Namlsán těžko uvěřitelným vzrůstem obecné popularity vyvolaným plytkou protiromskou agitací triumfálně vkročil do Valdštejnské jízdárny. Sic bez koně, zato v parádním senátorském trikotu. A protože nechtěl svůj vzestup zdaleka zastavit, spolehl se na nekonečnou přízeň politického Olympu a namířil si to sebevědomě až k trůnu rodné strany. Ta, rozmetána neutuchajícím chvěním z neúspěšných povolebních jednání, sáhla po výmluvném Valachovi raz dva. Jeden „Valach s gulema“ dotáhl k vítězství občanské demokraty. Proč by vyzkoušený recept nezafungoval též u demokratů křesťanských?

Jiří Čunek, nyní v předsednickém rouchu, mohl s jistotou spoléhat, že při parlamentní konstelaci pro něj také „kápne“ slušná šajba ve vládě. A kápla. Dokonce druhá nejvyšší. Teď stál na vrcholu. Na postu skutečně státnickém. Hodném jeho nenahraditelného politického génia. Uspokojujícím snad nadlouho jeho ctižádostivé ego.

A pak to začalo. Pan starosta (vlastně už bývalý) zakusil, jak tenké ledy se skrývají pod mamutími stavbami vládní politiky. A že je to politika věru jiná než v komunále. Nepřetržitá sledovanost celou českou veřejností. Opozice o dost tvrdší a vynalézavější než ve vsetínském zastupitelstvu. A hlavně ta média. S jejich náporem a kupou nepříjemných otázek jako by si pan vicepremiér zejména nevěděl rady.

Ze ctnostného oblíbence prostého lidu je nyní ničema. Padouch, který nedokáže ani za pomoci svých vlivných, politickým vzestupem vytvořených známých vyvrátit nejrůznější podezření. Že jako starosta se „milostivě“ nechal „obtěžkat“ úplatkem v řádech milionů. Že svým libidem pronásledoval „nebohou“ sekretářku apod. Něco z toho byly možná jen výmysly. A snad by se na vše důsledným „tutlem“ i zapomnělo, nebýt onoho zneužívání státní almužny chudým, které ve spojitosti s hotovým jměním na Čunkových kontech působí jak pěst na oko.

Dál už náš „hrdina“ neporoste. Po sladkém vzletu přichází hořký pád. Odešel z vlády a je jen věcí letmé chvíle, kdy jej podobný osud dostihne i ve vedení domovské partaje. Je srovnáván s hloupatým (byť toho času zazobaným) mládencem Grossem nebo dokonce s „kůlem v plotě“ starcem Jakešem.

Mohl to být krásný příběh. Mohl. Namísto něj je zde „hromádka neštěstí“, na kterou si jako na dobrého pana starostu vzpomene jen málokdo.

Autor je student, spolupracovník Institutu K.H.Borovského