Pokud se v Evropě stane něco takového jako nedávno v Solingenu, je veřejný prostor zaplaven komentáři a úvahami jak tento jakoby náhle vzniklý problém řešit. Ne, že bychom se sami nedokázali zabíjet nebo znásilňovat, ale učiní-li tak někdo ze skupiny lidí nazývaných „migranti,“ vzbudí to mnohem větší zájem. Asi nejen pro četnost, ale především pro jakousi duchovně podmíněnou samozřejmost, proč tak činí...

Ale je to pořád stejné, ty samé stesky nebo opakující se návrhy. Čas od času někdo přijde s něčím novým, jako je snaha o zkrácení čepelí nožů, rozšíření zákazů jejich nošení nebo nedávný požadavek ministryně vnitra Šlesvicka-Holštýnska Sabine Sütterlin-Waackové (CDU), aby stát přestal tajit národnost pachatelů. Jsou to sice jisté kroky, ale zcela zjevně k nějakému řešení, natož pak k vyřešení našeho problému nevedou. Častá tvrzení o vyhošťování, deportacích, přerozdělování a zadržování migrantů jsou jen nedůstojnou hrou politiků a v podstatě i urážkou občanů. Útočník ze Solingeru měl být „vyhoštěn“ do Bulharska (!), které však je součástí „šengenu“ a tedy do týdne mohl být zpět! Slova o obohacování a rozmanitosti se stala prázdnými frázemi, která nemají v dnešní Evropě žádný reálný obsah.

Problém je, podle mého názoru úplně jinde. Denně přistávají u Evropských břehů lodě s množstvím lidí z jiných částí světa, kteří u nás chtějí žít. Tyto lodě ovšem nepatří těmto „migrantům“, ale dílem pašerákům lidí, kteří prostě za peníze přivážejí k nám zájemce sdílet sociální úroveň našeho života. A pak jsou zde humanitární organizace, které k nám přivážejí migranty z ušlechtilých důvodů, které se však ve svých důsledcích mění v pravý opak. Na úkor nás všech ostatních . Opravdu to chceme a neumíme tomu zabránit ? A druhý problém: paní ministryně ještě varovala, že zastavit přísun uprchlíků z Afghánistánu a Sýrie nebude tak snadné, protože stále existuje právo na udělení azylu. Není právě v tom, proč Evropa nemůže tento problém nějak rozumně vyřešit? Opravdu je nadále možné používat dávnou myšlenku azylu a zákonné vymezení tohoto práva na situaci, které nyní vzniká v Evropě? Není tomu přece u nás tak, jako v celé řadě míst na světě, kde se v uprchlických táborech tísní tisíce zbídačelých lidí, kde musí OSN zajišťovat nejzákladnější potravinovou pomoc. Je pravdou, že i k nám přicházejí i lidé z míst, kde je válka, bída a nouze. Ale takový je stav současného světa a týká se miliard lidí. To žádná migrace nevyřeší a samo o sobě to nemůže být v současném světě důvodem pro poskytnutí azylu.

Ovšem každá zmínka o této skutečnosti vyvolá ostrou odmítavou reakci lidskoprávních organizací, tedy alespoň těch, které v současné Evropě sdílejí selektivní přístup k lidským právům. Co si s tím počít? Není to ale právě tento přístup k právu, který umožnuje řízenou migraci do Evropy? Myslím, že máme zapotřebí požadovat opravdové zvážení reálné situace .

Dozvídám se z tisku (Alex Švamberk) že „pachatel ze Solingenu pocházel ze Sýrie…. Pocházel z chudého sunnitského východu, z Dajr az-Zauru, bašty sunnitských radikálů, kteří se řídí středověkými pravidly života, jsou zakotveni v polokmenovém zřízení, kde mají jasné role“. Taková sdělení vyvolávají nejméně dvě otázky. Odkud to víme, kdo mohl ověřit tato tvrzení? Je vůbec možné považovat za smysluplné řízení o azylu, když o žadatelích nic nevíme, ani zemi odkud přicházení a často ani jejich věk? Na základě čeho se tedy v Evropě vlastně o azylu rozhoduje? A druhý problém: není sociální úroveň a kulturní povědomí různých oblastí našeho světa již natolik odlišné, že prostě neumožňuje soužití v jednom uspořádání státu? Vidíme to ostatně i opačně: který Evropan by mohl žít tam, kde existuje „polokmenové zřízení“, aniž by rezignoval třeba na obvyklé „návyky“ z právního státu? Tyto odlišnosti je ovšem třeba vyrovnávat, je-li o to zájem, tam kde existují, nikoliv v Evropě. Tito lidé se přece rozhodně nehodlají do svých původních zemí vrátit, jak je u uprchlíků obvyklé. Právě naopak: chtějí místa svého pobytu v Evropě často přeměnit.

Problém ovšem je pak v té vůli: pokud někdo chce žít v chalífátu, je to jistě možné, ale obavám se že nikoliv uprostřed Paříže nebo třeba Prahy. Ne pro diskriminaci nebo dokonce dezinformace, jak je nám často a stále předhazováno, ale pro z mnoha důvodů vyloučenost takového soužití.

Co tedy vlastně chceme? Vykládat právo azylu tak, jak dvě stě let před tím? Vykládat lidská práva selektivně ve prospěch jedněch s tím, že nad únosnou míru poškozujeme práva druhých a činíme v podstatě neprůhledným, co to ta lidská práva všech občanů vlastně jsou ? Stesky na to, že stav, ve kterém se pokud jde o migraci, nacházíme, povede k růstu preferencí „pravicových stran“ a rasismu, jsou jen důsledkem rozpaků, se kterým před problémem migrace stojíme. A kterého bychom se měli rychle zbavit !

Autor je ombudsman.