O české a moravské politické a parlamentní kultuře si dlouhodobě nedělám iluze. A zlepšení (básník by řekl parlamentní jaro) nevidět. Spíše klesáme ještě více ke dnu. A mladé „poslanectvo“ (jak se říká dnes postmoderně) nás asi rovněž nezachrání. Máme zde nejprve dva příklady. Událo se jich samozřejmě mnohem více, dva vybíráme pro názornost.

Na úvodu připomeňme slova nejmladší pirátské poslankyně Kateřiny Demetrashvili, která na CNN Prima News rádoby vtipně glosovala: „Když bude (Turek) pořád jen zvedat pravou ruku, tak se nedivím, že ho bolí záda.“

Popravdě tohle je za mne humor patřící někam do hipsterské kavárny páté cenové skupiny, ne na televizní obrazovky či dokonce na půdu parlamentu. Polehčující okolností pro pirátskou poslankyni snad může být, že i Filip Turek je údajně milovníkem černého humoru. Nicméně nejde zde ani tak o samotného elitního Motoristu Turka, ale o úctu k obětem druhé světové války a holokaustu. To si hlouběji rozebereme na konci komentáře.

Julie Smejkalová se ve věku 21 let stala novou poslankyní.

Druhým odstrašujícím příkladem je zcela nejmladší poslankyně českého parlamentu, paní Julie Smejkalová z hnutí STAN. Zmíněná poslankyně se také rozhodla přispět k pozvednutí politické kultury. Ovšem poněkud svérázně – na sociálních sítích totiž opakovaně označila předsedu Poslanecké sněmovny Tomia Okamuru mj. za „komerčního fašistu“. To je prostě nehoráznost, tak se nevyjadřoval snad ani pan Kalousek nebo pan Babiš.

My jsme mládež nová, mládež RakušaNOVÁ

Ergo kladívko, nová generace politiků nám přináší nové nápady, nové formy komunikace – a zjevně i nové kategorie urážek.

Těžko říci, co přesně si paní poslankyně z Rakušanovy stáje pod „komerčním fašismem“ představuje. Možná jde o jakýsi fašismus sponzorovaný korporacemi (možná Googlem, možná německými automobilkami, možná Microsoftem, možná fosilními elektrárnami, kdo ví).

Václav Bělohradský nebo jiný postmoderní filozof by dodal, že možná mladá zákonodárkyně měla na mysli postindustriální totalitní mělčinu s reklamní přestávkou. Jenže ať se „fašista“ zabalí do sebevtipnějšího balíčku, stále jde o urážku. A to dost silnou. Když někdo označí předsedu dolní komory parlamentu za fašistu, byť „komerčního“, nemůže očekávat, že se mu bude v řadách slušných lidí tleskat. A získá u nich vážnost.

Vaše dcera je fašistka?

Jak by asi bylo rodičům či prarodičům nějakého mladého poslance či dokonce poslankyně, kdyby jejich potomka veřejně někdo nazýval „fašistou“? Český Slavík Daniel Landa kdysi trefně zpíval: „Co bolí druhé, nás přece nebolí, tak zbylo z růží, už jenom trní…“

Ergo kladívko podruhé, představme si, že by v Poslanecké sněmovně vystoupilo po sobě 15 poslanců a poslankyň za „nekoalici SPD“, a nazvalo poslankyni Smejkalovou či Demetrashvili ostudou sněmovny a vyzvalo ji k rezignaci na poslanecký mandát za urážky předsedy PS (resp. čestného předsedy Motoristů)? Ano, podobné kolečko, jaké kdysi prováděli Sládkovi republikáni a dnes Piráti – bývalí koaliční partneři STAN.

Přitom to není jen o jednom (resp. dvou slovech) slovech – je to symptom doby, kdy se politický slovník zplošťuje do vulgarit a nálepek. Dnes už se zkrátka skoro nehádáme o argumenty (a cíle), ale o to, kdo koho trefněji nazve.

Kdo seje „fašisty“, sklízí „komunisty“

A přichází druhé dějství. Jakmile se někdo opováží mladému „poslanectvu“ něco recipročně vytknout, roztočí se známý (progresivisticko-alarmisticko-feministický) kolovrátek. Najednou slyšíme, že mladé ženy v politice se nemají „urážet“, že je potřeba je chránit, že společnost je zlá a necitlivá.

Pro pět ran do pirátské loďky a turistického přístřešku, kritika přece není automaticky útokem na pohlaví či dokonce věk. Jestliže se někdo sám rozhodne vstoupit do politické arény a začne tam rozdávat nálepky, musí počítat s tím, že se dočká náležitě štiplavé reakce.

Pro sto pět ran do Dozimetru, politika není kosmetický salon, kde se dá všechno vyretušovat. Je to prostor střetů, kde platí jednoduché pravidlo: kdo útočí, nemůže se divit protiútoku. A kdo se vyjadřuje povýšeně, vulgárně a neurvale o jiných, těžko může čekat, že bude obklopen pouze květinami a pochvalami. Jak se do parlamentního lesa volá, tak se ze zákonodárného lesíku ozývá.

Urážení a získávání lajků

Náš veřejný prostor je už tak dost rozjitřený. Namísto soutěže myšlenek sledujeme přehlídku sarkasmu, nálepkování a morálního pózování. Místo aby politici hledali společnou efektivní řeč, hledají nové způsoby, jak se navzájem urazit a přitom získat co nejvíc lajků. Přitom by úplně stačilo trochu ubrat – na obou stranách. Ať už jde o koalici nebo opozici, všichni by mohli zkusit mluvit méně drsně, méně teatrálně a více věcně.

A ještě jedno přání na závěr: slovo „fašista“ bychom měli vrátit tam, kam patří – do historických knih, ne do politických statusů. Fašismus byl tragédií, ne metaforou pro každého, kdo má jiný názor.

Mohl by (bývalý) učitel dějepisu Vít Rakušan konečně poučit mladší poslanectvo ze STAN, co to byl skutečný fašismus? Předsedu Pirátů Hřiba vyzývat k témuž by byla marná práce, jelikož i on Okamuru nazývá nevymáchaným označením „komerční fašista“. Zatímco u Rakušana jakés takés dekorum možno nalézt, u MUDr. Hřiba to neplatí ani za mák.

Opravdu nepíšeme rok 1939, ale 2025. A pokud se má politická kultura pohnout kupředu, nebude to díky laciným „fašistickým“ urážkám, ale díky obyčejné slušnosti, která dnes zní možná staromódně. Avšak o to víc je potřeba.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.