Česko-německé smíření nestojí na zapomenutí minulosti, ale na dohodě, že historické spory nemají znovu určovat politické vztahy.

Moderní česko-německé vztahy bývají často popisovány příliš jednoduše. Říká se, že obě země se po roce 1989 smířily, že Německo uznalo poválečný stav, že Česká republika se zbavila obav z německých nároků, případně že česko-německá deklarace všechno definitivně vyřešila. Takový výklad je srozumitelný, ale nepřesný. Ve skutečnosti nevzniklo jedno velké historické vyrovnání, které by odstranilo všechny právní a morální rozpory minulosti. Vznikla spíše promyšlená konstrukce, jejímž smyslem nebylo přepsat dějiny ani donutit jednu stranu, aby beze zbytku přijala právní výklad druhé strany. Smyslem bylo vytvořit politický a právní prostor, ve kterém mohou obě země spolupracovat, aniž by jejich vztahy znovu ovládly spory o Mnichov, okupaci, vyhnání, odsun, konfiskace, náhrady a historickou vinu.

Tento základ stojí především na dvou dokumentech. Prvním je Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992. Druhým je Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997. K nim se připojuje institucionální rovina, zejména Česko-německý fond budoucnosti, který převedl politické gesto do praktické dlouhodobé spolupráce. Tyto dokumenty je však třeba číst přesně. Neříkají totéž, nemají stejnou právní povahu a neřeší všechny sporné body jedním způsobem.

Nejpevnější částí polistopadového česko-německého uspořádání je otázka hranic. Ta byla ve smlouvě z roku 1992 formulována jasně. Obě strany potvrdily existující státní hranice, prohlásily, že vůči sobě nemají žádné územní nároky, a zavázaly se, že takové nároky nebudou vznášet ani v budoucnu. To je zásadní bod celého uspořádání. Pokud někdo říká, že česko-německé dokumenty obsahují závazek nevznášet nároky, má pravdu především a výslovně v tomto přesném smyslu: územní nároky byly jednoznačně vyloučeny. Německo ani Československo, později Česká republika, si neměly ponechat otevřený prostor pro revizi hranic.

Tím byla odstraněna nejnebezpečnější historická otázka. V česko-německém prostoru totiž hranice nikdy nebyly jen technickým problémem kartografie. Byly samotným jádrem moderní české státnosti. Od roku 1918 přes Mnichov 1938, okupaci a poválečné uspořádání byla existence českého, respektive československého státu úzce spojena s tím, zda německý politický prostor uzná české hranice jako definitivní. Smlouva z roku 1992 proto nebyla jen běžným sousedským ujednáním. Byla právním potvrzením, že sjednocené Německo nebude otevírat otázku hranic. To byl základní předpoklad důvěry.

Složitější je otázka majetkových nároků. Právě zde vzniká nejčastější nedorozumění. Smlouva z roku 1992 sice jasně uzavřela otázku územních nároků, ale neuzavřela stejným způsobem otázky majetkové. V doprovodném ujednání ke smlouvě bylo výslovně uvedeno, že se smlouva majetkovými otázkami nezabývá. Z toho plyne důležitý závěr: nelze jednoduše tvrdit, že se Německo nebo Česká republika v roce 1992 obecně vzdaly všech možných majetkových, odškodňovacích, restitučních nebo reparačních nároků. Taková interpretace by šla dál, než text smlouvy dovoluje.

Zároveň z toho ale neplyne ani opačný závěr, tedy že majetkové otázky zůstaly politicky otevřené jako běžná agenda. Byly ponechány stranou právě proto, že jejich právní a historická složitost mohla celý proces normalizace vztahů zablokovat. Kdyby se obě strany pokusily v roce 1992 právně vyřešit celý komplex konfiskací, vyhnání, nuceného vysídlení, náhrad a individuálních nároků, dohoda by pravděpodobně nevznikla, nebo by se stala politicky neúnosnou. Zvolená konstrukce proto nebyla náhodná. Hranice se právně uzavřely, zatímco majetkové otázky nebyly vtahovány do hlavní smlouvy, aby se nestaly překážkou nového vztahu.

Česko-německá deklarace z roku 1997 má odlišnou povahu. Není to prosté právní vypořádání nároků. Je to politický dokument, jehož cílem bylo stanovit, jak mají obě strany s minulostí zacházet. Klíčová formulace deklarace říká, že obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Současně deklarace respektuje, že každá strana zůstává vázána svým právním řádem a že obě strany mohou mít na některé otázky odlišný právní názor.

To je přesná, ale často špatně chápaná konstrukce. Deklarace neříká, že všechny spory byly právně rozhodnuty. Neříká ani, že jedna strana přijímá právní výklad druhé strany. Říká něco jiného: minulost nemá být nadále používána jako nástroj blokování budoucích vztahů. To je rozdíl mezi právním vypořádáním a politickým smířením. Právní vypořádání by znamenalo, že se přesně určí, které nároky existují, které neexistují, kdo je oprávněn je uplatnit a kdo je povinen plnit. Politické smíření znamená, že strany přestanou z minulých sporů dělat určující osu současné politiky.

Deklarace z roku 1997 měla ještě jednu důležitou funkci. Umožnila oběma stranám pojmenovat vlastní historickou zkušenost, aniž by to znamenalo popření zkušenosti druhé strany. Německá strana uznala odpovědnost Německa za politiku nacistického režimu, za rozbití a okupaci Československa a za utrpení způsobené českému obyvatelstvu. Česká strana vyjádřila lítost nad utrpením a křivdami způsobenými nevinným lidem při poválečném vyhánění a nuceném vysídlení sudetských Němců, stejně jako nad excesy, které tento proces doprovázely.

Tato formulace byla politicky citlivá, protože nekladla nacistickou agresi a poválečný odsun na stejnou historickou rovinu. Zároveň však neumožnila české straně jednoduše tvrdit, že poválečné násilí a individuální křivdy nemají žádný morální význam. Právě v tom spočívala jemnost deklarace. Nešlo o symetrii viny. Nešlo ani o popření poválečného uspořádání. Šlo o to, že česko-německé vztahy nemohou být dlouhodobě postaveny pouze na právní obraně vlastního stanoviska. Musely obsahovat i uznání utrpení druhé strany.

Důležité je také to, že smíření nezůstalo jen u diplomatického textu. Politické deklarace mají omezenou životnost, pokud po nich nezůstanou instituce. Proto byl významný vznik Česko-německého fondu budoucnosti. Ten měl praktický význam: podporoval společné česko-německé projekty, setkávání, občanskou spolupráci, vzdělávání, péči o paměť a projekty související s oběťmi nacismu. Tím se česko-německé smíření přesunulo ze symbolické roviny do roviny každodenní spolupráce. Nešlo už jen o to, co státy prohlásily, ale také o to, že vznikla trvalá struktura podporující kontakty mezi společnostmi.

Celý systém lze proto chápat jako rozdělení historického problému do několika vrstev. Územní nároky byly výslovně vyloučeny. Majetkové otázky nebyly ve smlouvě z roku 1992 přímo právně vypořádány, ale zároveň nebyly určeny k tomu, aby se staly trvalým politickým nástrojem. Deklarace z roku 1997 minulost politicky uzavřela jako zátěž pro budoucí vztahy. Obě strany si ponechaly vlastní právní výklad, ale zavázaly se, že z rozdílných právních názorů neudělají překážku spolupráce.

Právě proto byl tento postup rozumný. Nepokusil se vyřešit všechno. Kdyby chtěl vyřešit všechny historické otázky najednou, pravděpodobně by se zhroutil na neřešitelných rozporech. Česká strana potřebovala jistotu, že sjednocené Německo nebude zpochybňovat hranice, poválečné uspořádání a základní bezpečnostní rámec české státnosti. Německá strana potřebovala, aby vztahy s Českou republikou nebyly trvale zatíženy pouze kolektivní vinou a aby bylo možné mluvit také o utrpení sudetských Němců. Obě strany současně věděly, že právní spor o všechny důsledky války a poválečného odsunu by neměl jednoduché řešení. Výsledkem proto nebyla definitivní historická shoda, ale funkční politicko-právní konstrukce.

Závěr je tedy přesnější, než bývá v běžné debatě zvykem. Česko-německé smíření nebylo založeno na zapomenutí. Bylo založeno na rozlišení. Jedna věc jsou hranice; ty byly potvrzeny a územní nároky byly výslovně vyloučeny. Druhá věc jsou majetkové otázky; ty nebyly smlouvou z roku 1992 právně vypořádány, ale byly ponechány mimo její rámec. Třetí věc je politická minulost; tu deklarace z roku 1997 nevymazala, ale stanovila, že nemá dále zatěžovat vztahy obou států. A čtvrtá věc je budoucnost; tu měly nést instituce, spolupráce a společné projekty, nikoli opakované otevírání historických sporů.

Právě zde leží nejdůležitější poučení pro současnou českou debatu. Obě strany se v podstatě zavázaly, že tyto otázky nebudou znovu otevírat jako politický problém česko-německých vztahů. Neznamená to zákaz historického bádání, pietní paměti nebo morální reflexe. Znamená to ale, že dělat z těchto témat znovu politický nárok, výčitku nebo nástroj současného sporu je v rozporu s duchem celého poválečného a polistopadového uspořádání. Chybou je proto otevírat tyto věci z české strany jakýmkoli směrem: ani jako strašení novými německými nároky, ani jako dodatečné přepisování české odpovědnosti, ani jako pokus znovu politicky aktivovat otázky, které měly být právě tímto rámcem odsunuty mimo běžnou politiku. Smyslem česko-německých dohod nebylo vymazat dějiny, ale zabránit tomu, aby se z nich znovu stala zbraň.