Technologie nám mají sloužit, ne nás ovládat. Jenže když se podíváme, kam dnešní digitalizace směřuje, není těžké si představit, co přijde dál.

Současný skandál ohledně sledování našich občanů a opozice Armádou České republiky, respektive Velitelstvím informačních a kybernetických sil,
a ovlivňování názorů občanů na sociálních sítích prostřednictvím nastrčených falešných identit, nám konkrétně ukazuje, jakým směrem se bude neomezená digitalizace naší společnosti ubírat.

Podle některých informací byl k tomuto nehoráznému šmírování, které dalece přesahuje rozměr zákonného zmocnění Armády ČR (tedy toho, co armáda může, smí a má dělat, přičemž konat smí jen to, co je jí zákonem výslovně povoleno), využíván algoritmus umělé inteligence Gerulata od slovenského výrobce, který umí rozeznávat a sledovat dezinformace ve virtuálním prostoru,
a který již byl nasazen při posledních parlamentních volbách na Slovensku proti straně Směr nynějšího slovenského premiéra Fica.

To je první zásadní rozměr celé této hanebné causy. A další symptom toho,
že během funkčního období Fialovy vlády si ozbrojené sbory (a zpravodajské služby) nepřijatelným způsobem přisvojily kompetence, které jim nepatří.

Jde o jednoznačné omezení demokracie, a v posledku i lidských práv
a svobod. Nevládnou již volení představitelé, ale spíše síly skryté v pro občana neviditelných a nepřístupných vojenských, policejních
a zpravodajských strukturách. To ony mnohdy úkolují a řídí politiky, nikoli naopak, jak tomu má být.

Koudelka, Řehka, Foltýn, mohli bychom pokračovat.

To samo o sobě je mimořádně nebezpečné.

A toto nebezpečí je o to to větší, že může využívat velmi sofistikovné
a efektivní nástroje - dříve neznámé.

Například umělou inteligenci a digitalizaci.

Krok za krokem se tak naše životy přesouvají do virtuálního digitálního prostoru, kde jso veškeré naše interní, osobní a soukromé informace bez našeho vědomí sledovány, ukládány a vyhodnocovány, aniž bychom o tom měli jakékoli tušení.

Na jejich základě jsou potom přijímána účelová rozhodnutí, která slouží ku prospěchu těch, kteří nám tyto informace odebrali.

Digitální zdravotnictví, digitální identita, evropská digitální měna, sociální sítě, využívání systémů umělé inteligence – všechno to zní moderně a efektivně,
ale musíme mít na mysli, že všechny výhody a ulehčení pro náš život, jsou něčím vykoupeny.

V tomto případě jsou vykoupeny sběrem informací o nás samotných a našem chování a myšlení. Pochopitelně nám je tvrzeno, že sběr informací je jenom altruistický čin, který bude sloužit blahu nás, naší společnosti i celého lidstva.

Ale je tomu skutečně tak? Nelze náhodou tato data zpeněžit a dále i využít k ovlivňování myšlení občanů prostřednictvím skryté manipulace a propagandy či případně k tvrdším formám nátlaku prostřednictvím virtuální dehonestace
a hrozby finanční, společenské nebo pracovní ostrakizace, anebo trestního stíhání?

Pod povrchem se skrývá zásadní otázka: kdo má, a hlavně bude mít kontrolu nad těmito informacemi, a tedy i nad námi? A co všechno o nás už ví a bude vědět?

Musíme si uvědomit, že systémy umělé inteligence byly vyvinuty jako důsledek nashromáždění obrovského množství digitálních dat, která by nebyla schopna rychle a efektivně zpracovat ani velká skupina lidských odborníků.

Tyto systémy jsou krmeny a učeny na těchto datech a jsou koncentrací informací doposud vyprodukovaných lidstvem - a tedy i námi - pokud komunikujeme
a sdílíme informace ve virtuálním prostoru.

Odtud povstávají algoritmy (např. zmíněná Gerulata), které mohou sledovat každý náš „pochybný“ virtuální krok a ihned mohou vyvíjet protikroky prostřednictvím botů, které bezobsažně a hrubě urážejí každého člověka, jehož názory umělá inteligence vyhodnotí jako nevhodné.

Je potom pro běžného občana téměř nemožné rozeznat virtuálního bota od reálné osoby. A to může být jenom zlomek možného působení umělé inteligence
na nositele „nevhodných“ názorů.

Digitální prostředí je jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud si ho nepohlídáme, sežehne nejprve naše soukromí, potom naši svobodu, a nakonec
i naši mysl a vůli se reprodukovat a přežít jako společnost. A to vše vyměněno za dočasné pohodlí, pochybnou zábavu a mnoho falešných slibů a frází o nevyhnutelnosti technologického vývoje a tím i o předem určenému osudu lidské civilizace.

Neomezená digitalizace naší společnosti znamená, že každý náš krok může být zaznamenán, každý náš názor vyhodnocen, každé naše rozhodnutí ovlivněno samoučícím algoritmem, který nikdo z nás nezná, natož aby si ho zvolil.

Taktéž zůstávají zakryti závojem temnoty ti, kteří rozhodli o vývoji a použití algoritmů, a o tom, jaký má být jejich výstup, tedy co je záměrem zadavatelů
a uživatelů těchto systémů.

V případě kauzy armádního sledování lze očekávat, že se její aktéři budou skrývat za neviditelnou clonou tajných informací a budou tudíž tvrdit, že občané nemají právo je kontrolovat, a že na to jsou určeny zákonem kompetentní orgány, které plní kvalitně svoji funkci. Je tomu skutečně tak?

Digitalizace a její prostředky nesmí být nástrojem k ovládání lidí,
ale kontrolovaným pomocníkem v jejich službě.

Tato problematika totiž otevírá otázku, kdo bude kontrolovat kontrolora. Kontrolora nemůže kontrolovat subjekt, který sdílí kontrolorovu ideologii
a kontrolorovy názory, ale musí být pod kontrolou osob, jejichž informace využívá, a to potom, co požádal (po náležitém poučení) o povolení je použít
za jasně stanoveným účelem, s kterým poskytovatelé dat souhlasí. Souhlasili byste s tím, aby Vaše data využíval někdo k tomu, aby generoval virtuální entity (boty), které Vás budou ve virtuálním prostředí veřejně dehonestovat a napadat Vaše názory?

Žádný systém nemůže dlouhodobě efektivně fungovat bez vyvažování funkcí. Nejlepší taktika pro jakýkoli systém, vzhledem k zajištění stability na jedné stran
a flexibility na straně druhé při změně vnějších nebo vnitřních podmínek systému, je balancování protichůdných sil.

Jen tak se tento systém udrží pospolitý, poměrně stabilní, ale současně připravený ke změně. Toto pravidlo je platné jak pro přírodní (lidský mozek), tak i společenské systémy, které jsou vystavovány častým a rychlým změnám vnějšího prostředí, na které se musí adaptovat vytvořením nových zpětných vazeb, aby přežily či předešly své desorganizaci se ztrátou jednotících vazeb systému.

Měli bychom se jako voliči ptát, které politické strany tuto možnost nabízejí,
či zdali současný politický systém je dostatečně flexibilní na to, aby se s tímto problémem vypořádal - nebo zda bude nutná změna systémového řízení naší společnosti.

A vytvoření prostoru pro nástup takových politických a společenských elit, které pochopí, že jen ten, kdo se vzdá lákadla snadného dočasného vládnutí
za nepohodlí efektivního vyvažování a kontroly svých digitálních informačních systémů zajistí svému společenskému systému větší pravděpodobnost existence
i v rychle se měnícím budoucím světě.

A že naopak ten, kdo slepě věří v neomezený digitální pokrok, aniž by se zamýšlel nad jeho možnými negativními společenskými důsledky a konal patřičná protiopatření, dříve nebo později zjistí, že podepsal smlouvu
s ďáblem – za kterou zaplatí vlastní svobodou, prosperitou, a nakonec možná
i existencí.

Nyní si přejme, aby k prozření došlo včas. Třeba k tomu pomůže i zmíněné provařené armádní „cvičení“, které snad aspoň s některými z Vás (na rozdíl od záměrně ležících, spících sdělovacích prostředků) patřičně zacvičilo a snad Vám i otevřelo oči.